Agentura Chodba

Dáma s kaméliemi je opravdovou dámou

Příbramské divadlo uvedlo první premiéru tohoto roku. A hned klasiku a opět českou premiéru. Román Dáma s kaméliemi od Alexandra Dumase ml. zdramatizoval René de Ceccaty. Světová premiéra se konala 18. října 2000 v Paříži a měla velký úspěch. Pro příbramské divadlo tuto hru přeložil Jiří Žák.

Mně se během zkoušek povedlo dát na chvilku dohromady režiséra Milana Schejbala i představitele hlavních rolí Sabinu Laurinovou a Jiřího Vojtu.

Nejdříve jsem se obrátila na režiséra. Proč zrovna tento titul? „Tuto sezonu jsme začali u pokusu o téměř surrealistický kabaret Tajemství Žlutého hřbetu, potom jsme nastudovali klasickou komedii Brouk v hlavě, a pokračujeme tímto světoznámým příběhem lásky Alexandra Dumase. Divadlo bychom měli nabídnout v celé jeho šíři. A tak se i snažíme sestavovat dramaturgický plán.“ Jak jste přišel právě na Sabinu Laurinovou? „O Dámě s kaméliemi uvažuji už asi tři roky. Jiří Žák mi tehdy nabídl nový překlad této hry. Já jsem si ten text přečetl a řekl si, že Markéta Guatierová může být jedině Sabina Laurinová. Tehdy jsem to také Sabině nabídl… A ona mě odmítla… (smích)“ Sabina se hned ozvala: „To není pravda. Milan mě oslovil právě v době, kdy jsem měla druhé malinké dítě, a kdy jsem se zavázala k Baronu Prášilovi, takže jsem ho poprosila, jestli by s tímto nádherným titulem na mě počkal, až mi dcerka trochu povyroste. A jsem moc ráda, že počkal. S takovými rolemi se člověk nepotkává každý den a jsou i herečky, které nepotkají celý profesní život. A moc se těším, až začneme hrát, protože tím teprve všechno začíná.“ A Milan s úlevou dodal: „A pro mě končí…“. Jaká byla spolupráce s místními herci? „Je hrozné, ačkoliv jsem u divadla více jak dvacet let, tak vždycky před prvními zkouškami, jsem hrozně nervózní. A vždycky si na první zkoušce připadám jako hrozné dřevo. Je to moment oťukávání, pozorování – chvilku to trvá. A já jsem navíc přišla mezi soubor, který se už dobře zná a slyší na sebe. Měla jsem z toho osobní trému. Ale musím zcela upřímně říct, že hned během první zkoušky mi vše přišlo naprosto přirozené. I když mně docela dlouho trvá, než se uvolní ostych. Prostě mám pocit, že mě naprosto úžasně přijali. Teda nevím, co si myslí oni (smích)“

Jak dlouho uvolňoval ostych Jirka Vojta? „Na to, jak jsem obecně ostýchavý, tak se to dost brzy odbouralo. Sabina nedává moc šanci se stydět, pracuje rychle a otevřeně.“ Sabina říkala, že je to pro ni moc krásná a důležitá role. Co znamená pro Vás? „Pro mě je to něco podobného. Tím, že nemám tolik zkušeností …. „ „Ty ses narodil, když jsem začínala…“ vstoupila do toho se smíchem Sabina. „No, tím, že nemám tolik zkušeností, je pro mě tahle role asi největší. Je úplně jiná, než jsem dosud hrál. Dramatická. A také jsem na jevišti celou dobu. Jsem za tu roli hrozně vděčný.“

Já osobně jsem z této hry měla obavy. Velké city a velké bolesti mohou sklouznout až k patosu, Markéta může být ve svých citových výlevech afektovaná, a tak dál, a tak dál… A s těmito obavami jsem šla na premiéru a v duchu držela palce, aby se mé pocity nenaplnily. Palce jsem vůbec žmoulat nemusela, po patosu a afektovanosti nebylo ani stopy. Děj mě naprosto pohltil. Sabině i Jirkovi jsem věřila každé slovo. A myslím, že pocity ostatních diváků byly podobné. Chvílemi bylo v hledišti takové ticho, že až tížilo. Dlouhý potlesk a stojící celé hlediště, hovořilo samo za sebe. Pokud chcete vidět opravdu VELKÉ DIVADLO, v tom nejlepším slova smyslu, jděte se na Dámu s kaméliemi podívat.

Závěrem se chci přiznat ke své velké neřesti. Poslouchat „za dveřmi“ se prostě nemá. Ale když já si někdy nemůžu pomoct. Prostě jdu těsně po premiéře, po chodbě kolem otevřeného jeviště a zaslechnu Sabinu… Tak jsem se zastavila. No a co!?! Sabina zrovna děkovala. Nejen režisérovi, svým kolegům, ale začala jmenovat i celý tým, jako například garderobiérky, švadleny, atd. Děkovala za servis, který jí všichni poskytovali. A pokusím se jí citovat, i když to nebude přesná citace: „ Všichni se snaží držet Prahy a nechodit do oblastních divadel. Já už jsem dlouho nebyla takhle spokojená. Jsem tady šťastná.“

500 – to je číslo!!!!

Ano, je to k neuvěření, ale Hrdý Budžes oslaví 20. března už pětistou reprízu. Od své premiéry 7. 11. 2002 ho shlédly tisíce diváků po celé České republice, dokonce byl párkrát i v zahraničí. Zařadil se mezi hry, na které se chodí i vícekrát. Kdo neviděl Hrdého Budžese, jako by nebyl. Autorka Irena Dousková se v Příbrami narodila a děj hry popisuje události právě v místním divadle. Příbramáci střední generace si snadno za jednotlivé postavy dosadí skutečná jména. Za roli Helenky Součkové dostala Bára Hrzánová cenu Thálie i žalobu k soudu.

Mnohokrát jsem si položila otázku, proč právě Hrdý Budžes je tak úspěšný? Až nedávno jsem četla rozhovor s Milošem Formanem, a ten mi dal odpověď: „Dobrý film musí říkat pravdu a nesmí přitom nudit.“ A to je přesně případ této hry. Říká smutnou pravdu a přitom s nadsázkou a humorem.

Jak bude slavnostní představení probíhat, jsem se nedozvěděla. V divadle jsou příliš tajemní. Ale jedno přece jenom vím. Divadlo dalo k této příležitosti vyrobit trička. Dokonce jsem je i viděla. Jsou černá s dlouhým rukávem, s decentním potiskem a podpisem Báry Hrzánové. Budou se prodávat za 250 korun.

Dvě slavné kapely v jedné show aneb Monkey Business + PSH

Ano, je tomu skutečně tak. Spojení nečekané, ale zároveň budící velký zájem i očekávání a pro samotné protagonisty přinášející obrovskou výzvu. Dvě slavné kapely v jedné show! Nejedná se totiž pouze o společnou tour dvou spřízněných kapel, ale o skutečné propojení a hudební splynutí dvou známých hudebních subjektů. V plánu je jedna dlouhá, kompaktní, až dvě hodiny trvající show, kde se budou navzájem prolínat repertoáry obou kapel. Díky posledním letům a mnoha kooperacím mezi MB a PSH se kapely i teamy okolo postupně sbližovaly natolik, že společné turné je jen logickým vyústěním. Propojí se tak nejenom muzikanti samotní, ale i obě obrovské fanouškovské základny. Nepochybně se bude jednat o jednu z hudebních i kulturních událostí roku. Plánované turné počítá s deseti zastávkami, bude se jednat pouze o větší sály a kapely ho odjedou v průběhu března, dubna a května. A mezi nimi Příbram. Fanoušci bezpochyby zažijí opravdové volání divočiny a jednu z hudebních událostí letošního roku. Takže nezapomeňte 22. března v 19 hodin v Estrádním sále.

Skupina Monkey Business patří ke stálicím české hudební scény. Vznikla v roce 1999, jejími členy jsou například zpěvák Matěj Ruppert, zpěvačka Tonya Graves nebo klávesista Ondřej Brousek.

Peneři strýčka Homeboye (zkracováno také jako PSH) je česká rapová skupina působící od poloviny devadesátých let 20. století, jejímž základním členem je Michal Opletal na scéně známý spíše jako rapper Orion. Dalšími členy jsou Vladimír Brož, který vystupuje pod pseudonymem Vladimir 518, a DJ Mike Trafik.

Za Večerníčkem do kina

Nejoblíbenější dětský pořad na české obrazovce Večerníček má už přes 40 let. Večerníček se začal „klubat“ na svět již v roce 1963 pod jménem Stříbrné zrcátko, což byly nedělní podvečerní pohádky s nepravidelnou stopáží. Velmi populární se stal např. Robot Emílek. Večerníčkem se nedělní pohádka stala až 2. ledna 1965 a první pohádkou byl Kluk a kometa režiséra Ludvíka Ráži za účasti Černého divadla a Štěpánky Haničincové.

Duchovním „otcem“ myšlenky Večerníčku a jeho prvním dramaturgem byl Milan Nápravník, známý surrealista, výtvarník, básník a prozaik, dnes žijící v Kolíně nad Rýnem. S Večerníčkem jsou však pevně spjata i jména Irena Povejšilová, Marie Kšajtová, Kateřina Krejčí či Jan Kutálek, kteří měli na starost jeho dramaturgii. Proslulá večerníčkovská znělka (která je vůbec nejstarší českou televizní znělkou a jednou z nejstarších v Evropě) vznikala v červenci a srpnu roku 1965. Výtvarníkem byl Radek Pilař a režisérem Václav Bedřich, který svěřil animaci Antonínu Burešovi (dědečkovi známého herce Marka Vašuta). Hudbu zkomponoval Ladislav Simon a hlas propůjčil Večerníčkovi tehdy pětiletý Michal Citavý.

A právě festival pohádek z Večerníčků se bude konat v příbramském kině a to 29. 3. – 1.4. Promítat se budou oblíbené české večerníčky jako je Křemílek a Vochomůrka, Jája a Pája, Krkonošské pohádky a řady dalších. Ale kromě promítání čeká děti i doprovodný program: prodej dětských knih, skákací hrad, skládání z papíru, puzzle, házení míčků, face painting – malování na obličej apod.

Kromě škol se festivalu může zúčastnit i veřejnost. A to nás samozřejmě zajímá. Takže:

Pá 30. 3. • 15:00 – 18:00 hod.

So 31. 3. • 9:00 – 12:00 hod. a 14:00 – 17:00 hod.

Ne 1. 4. • 9:00 – 12:00 hod. a 14:00 – 17:00 hod.

A právě nedělní odpoledne se stane zábavným maškarním odpolednem, kterým vás provede dvojice z hudební skupiny Myš a Maš. Děti se mohou těšit na písničky, tanec, kouzla, legraci. Nebude chybět ani soutěž o nejhezčí pohádkovou masku. A tak se pořádně večerníčkovsky vyfikněnte.

Vedoucí kina Petr Rybka se už také těší: „Letos jsme začali poměrně pozdě a navíc byly nečekané problémy s autorskými právy. Ale pokud se akce povede, tak bychom z ní rádi udělali tradici.

Na závěr bych ještě chtěla připomenout jednoho významného příbramského rodáka, který je s večerníčky úzce spjat, a to – režisér, výtvarník a animátor Václav Bedřich. Narodil se před 90 lety v Příbrami 28. srpna 1918 v Žabí ulici, nynější Ondrákově. Od dětství bylo jeho velkou zálibou kreslení. Kromě zájmu o kreslení, byl rovněž vášnivým skautem a byl dlouholetým členem legendárního příbramského skautského oddílu Roveři. Během 2. světové války, kdy nemohl studovat z důvodu uzavření vysokých škol fašisty, odešel do ateliérů AFIT, kde se brzy stal předním animátorem. Po válce odchází do Prahy do studia Bratří v triku, kde pracuje pod Jiřím Trnkou. Oživil legendární postavičku Večerníčka z dílny Radka Pilaře, která nás dodnes večer co večer zve k televizním obrazovkám a prokazatelně je nejdéle vysílanou televizní znělkou v Evropě. Tato znělka, také jako první, uváděla Večerníček právě svého autora Václava Bedřicha O televizním strašidýlku (1965), Večerníček o nezbedném strašidýlku, které se pomocí televizní antény dostane do televize, kde dovádí s malým chlapcem. V roce 1966 natočil Václav Bedřich známý Večerníček Pohádky ovčí babičky (1966), ale nesmazatelně se do večerníčkovské historie zapsal až v následujících dvou desetiletích, kdy pod jeho režijním vedením vznikly dnes již legendární Večerníčky Štaflík a Špagetka (1971), O makové panence a motýlu Emanuelovi (1972), Říkání o víle Amálce (1975), Maxipes Fík (1976), O Sazínkovi (1977), první série králíků z klobouku Bob a Bobek (1979), O zvířátkách pana Krbce (1980) nebo Divoké sny Maxipsa Fíka (1983). Bohužel proto, že si Václav Bedřich nevytvořil během své tvorby jasně identifikovatelný rukopis jako např. Zdeněk Smetana nebo Zdeněk Miller, tak málokdo ví, že Večerníček Říkání o víle Amálce nejen režíroval, ale i sám namaloval. Častěji ale spolupracoval se známými výtvarníky, jakými jsou Vladimír Jiránek, Vladimír Renčín nebo Jiří Šalamoun. Celou řadu jich sám přivedl k práci ve studiu animovaného filmu.

Zemřel 7. března 2009 ve věku 90 let.

Divadlo na kousky

Na výstavy v divadelním foyer jsem si už zvykla. Je fajn se před představením nebo o přestávce procházet se sklenkou vína a mít se na co dívat. Často v divadle vystavují i studenti. A právě v tuto dobu je ve foyer instalována výstava koláží studentů Domova mládeže při Sřední zdravotnické škole.

Já myslím, že se s tím študáci skvěle poprali. Přijďte se podívat. Výstava potrvá do 27. března

Vítej, Štěpánko Kotrbová

Tak máme další divadelní mimčo. Veronika Kotrbová z obchodního oddělení se sice už těšila do práce, ale další těhotenství jí plány překazilo. I když to je hezká překážka. Malému Štěpánkovi přibyla ségra. A překvapení! Jmenuje se Štěpánka. Narodila se 9. února v 15:39 hod. a byla docela cvalík – 3860g a 51cm.

Proč jste zvolili stejná jména?
To je jednoduché. Už když jsme čekali první miminko,měli jsme pro holčičku vybrané jméno Štěpánka. A tak když se nám teď holčička narodila, jiná volba zkrátka nebyla. Je to pro nás to nejhezčí jméno v kalendáři. Nejdřív jsme se báli, aby se nám to nepletlo, ale zatím je všechno v pohodě. Štěpánkovi stejně skoro všichni říkají Bambíto nebo Tapík a myslím, že Štěpánka bude mít brzy taky nějakou tu „přezdívku“.

Co na ségru říká Štěpánek?
Od té doby, co jsme se Štěpánkou doma z porodnice, Štěpánka vůbec nepoznávám. Je až podezřele hodnej. Ségru by nejradši pořád hladil, choval a mazlil se s ní a kupodivu i skoro se vším pomáhá. Je zkrátka jako vyměněnej.

Plánujete další mimi?
Ne, ne. Další miminko už neplánujeme. Myslím, že dvě jsou tak akorát :-).

A co divadlo…..?
Po divadle se mi moc stýská. Takže tam chodím skoro každý týden na návštěvu a samozřejmě i na premiéry a další jiná představení. Doufám, že se tam jednou vrátím a budu tam moct zase pracovat.

Tak Ti milá Štěpánko, přejeme hodně zdravíčka a radosti.

Polní pošta staré Blažkové

Tak jsem slavila. Po čtyřech letech. No, není to k vzteku mít narozeniny jednou za čtyři roky!? Ale co se dá dělat? A v divadle mě moc překvapili. Od děvčat z obchodního jsem dostala láhev griotky a od řídi chryzantémy. A snažili se být rádoby vtipní – dárky prý odpovídají mému věku! A překvapili mě nejen v divadle, ale také vy, moji milí čtenáři. Móóóóc vám všem děkuji za všechna přáníčka. Mnohdy jsem se rozesmála a mnohdy mi i slza skanula. Jste moc fajn.

Tomáši a Aleno, jsem ráda, že jste to zaregistrovali… „Gratuluji všem k novému rekordu předplatného! Mám radost, že i v době krize Příbramáci nezapomínají na kulturu. A taky se trochu divím, že i přes zvýšení DPH nedošlo u nás ke zdražení vstupenek, takových divadel asi moc není. Vážím si toho a určitě nejsem sama.“ Tolik citace z Alenina dopisu. No, nevím kolik diváků si stálou cenu vstupenek uvědomilo, ale zatím jste napsali Vy dva.

Nechci vyjmenovávat všechny, co se ozvali ohledně nových webových stránek. Nepřišel mi ani jeden negativní názor. Stránky se Vám líbí a dobře se v nich orientujete. A moc mě těší jedna věc – nejvíc se vám líbím JÁ! Když chcete jít na mé stránky, vůbec nerozklikáváte rubriku „divadlo“, ale všichni klikáte na moji postavičku v rohu. Byl to od autora stránek malý vtípek, který se zřejmě povedl.

Lenko, Váš dopis mě potěšil i přes kritiku Dámy s kaméliemi. Je zvláštní jak my, diváci, vnímáme odlišně. Určitě jste četla můj názor na tuto hru na začátku Agentury. Ale o jednu hru a rozdílné názory vůbec nejde. Velmi mě těší Váš přístup k příbramskému divadlu a proto (doufám, že se nebudete zlobit) otisknu Váš dopis celý.

Dobrý den,

ráda bych se vyjádřila ke čtvrteční premiéře Dámy s kaméliemi.

Nejdříve však poděkování. Jsem dlouholetou návštěvnicí příbramského divadla, a od doby, co je ředitelem pan Petr Bednář na naše divadlo nedám dopustit! Asi pátým rokem využívám premiérové předplatné

a také si nedovedu představit, že bych na Silvestra nebyla v divadle, k čemuž jsem již zlákala spoustu našich přátel! Můj manžel s úsměvem říká, že jsem se z pravidelného diváka stala divákem notorickým! Neboť jsem viděla všechny Vaše hry a mnoho z nich 3 a vícekrát (Hrdý Budžes, Jak jsem vyhrál válku, Na skle malované, Saturnin, Přelet…, Penzion…, Perníčky….,Stráže, stráže, Tajemství …. – kde jsem opakovaně musela překonávat svou arachnofóbii, Brouka v hlavě). Na představení, která mě zaujmou beru svého muže, svou dceru i syna, známé a přátele z Prahy,Berouna, Hořovic, Hostomic… a opakovaně to s nimi ráda shlédnu.  Zatím jediné představení, ze kterého jsem příliš nadšena nebyla, byl Autobus, ale říkala jsem si, že to nejspíš nebyl můj šálek kávy. Nejsem divák, který má rád jen komedie – velmi se mi líbil Přelet nad kukaččím hnízdem i Misery nesmí zemřít, velice jsem ocenila zvláštní představení Zmatení jazyků – úchvatné výkony!

Dáma s kaméliemi mě nezaujala bohužel VŮBEC, neskutečně zoufalý výkon Sabiny Laurinové (i když jí to moc slušelo,

vypadá výborně a kostýmy byly nádherné!!!) nevěřila jsem jí ani jediné slovo, mezi ní a Jiřím Vojtou to nezajiskřilo po celé

představení. Po prvé v životě se mi v divadle stalo, že jsem chtěla po přestávce odejít domů a jen slušné vychování a láska k divadlu všeobecně mi to nedovolily. Jediný světlý moment bylo vystoupení Petry Duspivové – jakmile se objevila na jevišti celé ho úplně rozsvítila, byla jak živá voda, která osvěžila všechny přítomné a hned zase zmizela! Je mi jasné, že nemocná, zklamaná a umírající nemůže vypadat jako „živá voda“ ale nemusí být také nevěruhodná, unylá a nudná, občas přehrávající. A tak mě logicky (z mého laického pohledu) zajímá, proč hlavní roli nehrála Petra Duspivová!?

Možná si dovoluji příliš, nejsem divadelní kritik, ale divadlo mám velmi ráda a jsem častým návštěvníkem příbramského divadla, na které nedám dopustit. Tak jen vyjadřuji svůj názor na poslední premiéru, byla jsem velmi zklamaná nejen já, ale i kolegyně, se kterými máme premiérové předplatné.

Dnes si jdu (již po třetí) spravit náladu na Brouka v hlavě – moc se těším, a prosím berte můj email jako velké díky za vše, co jsem v divadle zažila a malou připomínku k jedné hře, která mě nezaujala.

Milá Lenko, názory příbramských diváků jsou pro divadelníky důležité. Navíc názory notorických diváků. A tak Vám za Vaši „diváckou notoričnost“ posílám svoji placatku.

Aleno, líbily se mi Vaše řádky o úrazech herců. Chci se o ně podělit s ostatními: „Se zájmem jsem si přečetla o tom „lazaretu“, co se teď v souboru vytvořil. Zlomené zápěstí není žádná legrace, budu Vláďovi držet palce, aby to na jeho ruce nezanechalo nejmenší následky. Ovšem zvrtnutý kotník u „gumového“ Vojty, to je věc neuvěřitelná! Bez problémů předvádí akrobatické kousky a pak šlápne na trubku?! Docela by mě zajímalo, jak s tím odehrál Tři v tom, kde jezdí na kolečkových bruslích? Doufám, že si tímto úrazem celou letošní smůlu vybral a čekají ho už jen samé slunečné dny!“

27. březen připadá na Mezinárodní den divadla. A slaví ho asi i v příbramském divadle, protože tento den nehrají… Tak ho milí divadelníci oslavte pořádně, ať nám to příbramské divadlo vzkvétá!

A já budu v březnu slavit ještě jednou – přijde jaro! Hurááá!!!!!

Těším se na vaše dopisy

Fany Blažková fanyblazkova@centrum.cz