Na kafíčko s Blažkovou

Bohuš Matuš

Kvůli sněhu jsem chodil za školu

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
M. Pocházím z Písku. A tam je stejně krásně jako tady na Příbramsku. Rád chodím do Píseckých hor. Od malička jsem miloval sníh. Když jsem byl asi ve druhé třídě, tak jsem šel jednou ráno do školy a zrovna začal padat. Okamžitě jsem školu vyloučil a začal se procházet dokud sněžilo. Takže dětství mám spojené se sněhem.

B. Byl jste hodný chlapeček nebo zlobidlo?
M. Já jsem byl takový malinký a hodný. Jednou maminka vyprávěla, že mě zapomněla před obchodem a já jsem tam klidně ležel, nebrečel, dokud pro mě nepřišla. Kam prý mě dali, tam jsem byl. Zlobit jsem začal až okolo puberty. Což je poměrně nedávno… (smích)

B. Čím jste chtěl v dětství být?
M. Já jsem chtěl být Karel Gott.

B. Takže jste už od mala tíhnul k zpěvu?
M. Už od čtyř let jsem chtěl být zpěvákem. Mě na základce nebavilo učení, měl jsem problém se soustředit i na učitelku. Tak jsem jim vždycky říkal, aby mi dali nějakou lepší známku, ať se zbytečně netrápíme, protože já budu stejně zpěvák. Jediná paní Mužíková, učitelka matematiky, mi věřila a nenechala mě propadnout.

B. A kdy došlo k tomu, že se ten sen čtyřletého kluka, stal skutečností?
M. Z ulice jsem se dostal do divadla.

B. Jak u ulice?
M. Já jsem s kytarou normálně zpíval na ulici. A přišel za mnou pán, zda bych se nechtěl přihlásit do konkurzu do divadelního sboru. Vzali mě, ale když jsem dostal první výplatu patnáct set korun, tak jsem hned dal výpověď a odešel do Prahy. Na té ulici jsem si vydělal víc.

B. A kam do Prahy? Co jste tam dělal?
M. Chodil jsem na hodiny k panu Klezlovi. A jednou tam přišel Janis Sidovský a řekl mi, že budu hrát v Drákulovi. Tak jsem se dostal do muzikálu a mezi velké hvězdy.

B. Litoval jste někdy svého rozhodnutí?
M. Udělal jsem strašně moc špatných rozhodnutí, asi jako každý mladý kluk. A hodně věcí jsem zkazil. Ale nelituji toho. Dnes už moc dobře vím, co to obnáší být opravdu první. To už nechci. Mě je takhle dobře.

B. Tak jdeme od muziky. Co nejraději jíte a co byste nikdy do úst nevzal?
M. Nejraději mám uzený hovězí jazyk. Mám rád i ryby nebo krevety. A nemám rád drožďovou polévku. Ale jinak jsem v jídle skromný, sním všechno. Vařím si brambory, normálně suché, ty jsou nejlepší.

B. Suché? Já je miluju s tvarohem…
M. No, s tvarohem to jsou ještě lepší!

B. Kromě brambor, umíte si uvařit?
M. Vařím každý den, i pro svoji přítelkyni. Mě to strašně baví. Má to jednu nevýhodu, přibral jsem patnáct kilo.

B. A co umíte uvařit? Například…
M. Kuřecí maso, katův šleh, svíčkovou… všechno. Kdyby to jedl Zdeněk Polreich, tak by se možná dal na zpívání. Ale přítelkyni chutná. A proto mě to i baví.

B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
M. Někdy mám dny, kdy jsem opravdu línej. A taky jsem dost vznětlivý.

B. A jaká je ta nejlepší?
M. Jsem dobrosrdečný a rád pomáhám lidem.

B. Co Vám říká móda?
M. Nic moc. Chodím v obyčejných věcech. V tom, v čem se cítím dobře.

B. Jste schopný nakoupit v sekáči?
M. Jsem. Ale ne, pro sebe (smích). Někdy se tam dají najít dobré věci.

B. A co kostýmy na vystoupení?
M. Jednou jsem si nechal ušít kostým od jedné z nejlepších návrhářek, a přítelkyně nezamkla auto. Já už pak viděl jenom dva Romy, jak s ním utíkají pryč. Měl jsem vztek. Ten kostým stál osmdesát tisíc.

B. Věříte v Boha?
M. Věřím. Věřím v energii, která je nad námi… A to je pro mě Bůh. Není pro mě osoba za obláčkem.

B. Chtěl byste ve svém životě něco změnit?
M. Změnit bych nechtěl nic. Všechno má svůj význam, to dobré i špatné.

B. Jaký máte vztah ke zvířatům?
M. Zvířata miluji. Nyní u mě žije sestra mojí přítelkyně a ta má potkana Bublinu. Já jsem se jich vždycky bál a štítil. Teď můžu říct, že je čistotnější než pes a neuvěřitelně inteligentní. Prostě jsem z Bubliny úplně hotovej…

B. A uvažujete o vlastním mazlíčkovi?
M. (smích) Já si myslím, že bych ho „umučil“. Měl jsem u sebe pejska na dožití. A mě to prostě nedá, pořád jsem mu podstrojoval i to, co by psi neměli… Mám zvířata rád tak, že se je bojím mít, abych jim neublížil. (smích)

B. Cestujete rád?
M. Ne. Za těch deset let co jezdím po vystoupeních, jsem vycestovanej. Držím se hesla – všude dobře, doma nejlíp.

B. Co říkáte současné politické situaci?
M. To, co říkal už můj děd i praděd: Ať se kdokoliv dostane k penězům a moci, vždycky mu to poplete hlavu. A řekl bych, že to ani není chyba toho člověka. Myslím, že když se dostanete do společnosti, kde se krade, budete také krást. Proto politiky ani neodsuzuji.

B. Máte před koncertem trému?
M. Strašnou. Dnes například vím, že na pódiu budu s Jiřinou Bohdalovou, která je opravdu velkou hvězdou. Takže mám velký respekt a zároveň trému.

B. Máte nějaký předmět pro štěstí, nějaký amulet?
M. Nemám. Snažím se navodit si atmosféru, tak si hodinu nebo dvě zpívám. Ale pak se stejně rozklepu a je to pro mě nepříjemný pocit.

B. Co se týká spaní, jste sova nebo skřivan?
M. Naprostá sova. Já třeba do pěti ráno nemůžu usnout, a pak mě někdo chce v poledne vzbudit, tak to bych vraždil.

B. Jak by měl vypadat ideální den Bohuše Matuše?
M. Vstával bych v poledne a za okny by sněžilo. Výborná snídaně, procházka venku. Pak si hezky zazpívat, jako příprava na vystoupení. Nebyly by žádné blbé telefonáty nebo blbé energie. Večer krásné vystoupení. A když bych neměl žádné vystoupení, tak bych ten den proválel. Obě varianty jsou pro mě ideální.

Já to prostě musím napsat… Bohuš mě chválil! Dokonce řekl, něco v tom smyslu, že jsem pěkná ženská a že on to pozná… V mém věku! To je co!!! Tak mě zblbnul, že když jsem přišla domů, šla jsem se dívat do zrcadla. Pchchee…. A ještě mi dal cédéčko. Prý je nové a jsou na něm písně a duety z českých filmů a muzikálů. Pouštěla jsem si ho při přepisování tohoto rozhovoru, a kdo máte rádi muzikálové písničky, tak doporučuji… Právě si broukám Stín katedrál. Jsem sama, tak si to můžu dovolit!