Ilona Svobodová

Jsem věčná optimistka

Ilonu Svobodovou jsem doslova uprostřed představení (když měla volno na jevišti) vytáhla i v kostýmu do D-klubu. Nechápala jsem, jak mohla hrát, protože sotva mluvila. Nedaly jsme si kafíčko, ale právě kvůli hlasivkám si Ilona dala studené malé pivo. Samozřejmě se nám také podepsala na naši „zeď slávy“ (viz. Agentura chodba). Za tu dobu, co dělám rozhovory s našimi hereckými a pěveckými hvězdami, jsem nabyla různé zkušenosti. Na Ilonu budu vzpomínat velmi ráda. Je neskutečně milá, sympatická a ochotná. Dokázala vytvořit tak příjemnou atmosféru, že jsem si připadala jako její letitá kámoška. A navíc je to pořád krásná ženská! Doufám, že z následujícího rozhovoru, tu pohodu také alespoň trochu vycítíte.

B.  Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
S. Vybaví se mi babičky a dědečkové, kteří mě vychovávali, protože rodiče dělali kariéru. Naučili mě úplně všechno. Od odlévání stop, hraní mariáše, mluvení německy až po háčkování, pletení nebo vaření. Byla jsem docela dobře vybavená.

B. Byla jste vzorňačka nebo zlobidlo?
S. Docela dlouho jsem byla vzorňačka. Brácha zemřel, takže jsem vyrůstala jako jedináček, kolem kterého se všechno točí. Což nebylo úplně dobře, protože pak jsem musela bojovat, abych se vůbec trochu nadechla k životu a uvědomila si, že se musí občas použít lokty.

B. Čím jste jako malá holka chtěla být?
S. Chtěla jsem prodávat v papírnictví. Ten obchod mě vždy přitahoval. Také jsem hrozně ráda malovala, dělala jsem si sochy ze sádry, navrhovala si interiéry… Velmi jsem chtěla dělat něco kolem designu, ale byl tady komunismus a tatínek na tom nebyl politicky zrovna nejlépe. Přestože jsem měla jedničky, nebyla jsem asi třikrát přijata na gympl. Takže ty možnosti se mi zužovaly. Jsem vyučená sekretářka, mám zkoušky z psaní na stroji a těsnopisu, což dnes mladí lidé už možná nevědí, co to je. Nedávno jsem ale potkala spolužačku, která dělá v parlamentu, kde se pořád ještě těsnopis používá. A do toho jsem ještě dělala jazyky, byla jsem před státnicí z ruštiny a němčiny, pak přišla Charta a mě náhodou vzaly na konzervatoř.

B. Zalitovala jste někdy? Neměla jste občas chuť s tím třísknout a říct si, že jste radši nedělala něco jiného?
S. Ne, to ne. Je pravda, že když se hraje srdcem, tak to velmi vyčerpává, ale nikdy jsem nelitovala. Jenom jsem se vždycky snažila držet děti dál od divadla (smích).

B. Tohle slyším od herců velmi často. Náš umělecký šéf u své dcery používá divadlo jako výhružku: Jestli budeš zlobit, půjdeš do divadla…
S. Když byly děti malé, tak divadlo neměly rády, protože jim odvádělo maminku. Často jsem večer při odchodu slýchala: „Maminko, nechoď
do toho hnusného divadla! Všechny děti mají maminky doma!“ A pak si dcera samozřejmě jako druhou vysokou školu zvolila DAMU, a bála se mi to říct… Ale naštěstí nedělá herectví (smích).

B. Dlouho jste byla ve stálém angažmá, ale pak jste se to rozhodla změnit. Proč?
S. Před padesátkou jsem dala výpověď. Neměla jsem nic. V té době jsem i v Ulici točila málo. Prostě jsem nějak potřebovala změnit život. Vrátila jsem se k učení francouzštiny a dokonce jsem do Francie odjela. Pak jsem se vrátila a byla rozhodnuta, že budu dělat něco jiného, když už nemám kde hrát. Ale  začaly přicházet nabídky z jiných divadel. Takže jsem se pořádně k tomu životu nadechla.

B. Jaké je to, být na volné noze?
S. Je dobré nemít stálé angažmá. Je docela hezké, chodit každý večer někam jinam. Naštěstí mám ta divadla všechna v centru, a když hraju šestnáct dnů za sebou, tak se může stát, že jdu do jiného divadla… no, může se stát (smích)… Zrovna minulý týden jsem přišla do Celetné a tam mi říkají: „Co tady děláš, tady si hrála včera!“
Tak jsem se otočila a šla jsem do Dlouhé (smích).

B. Zaměnit divadlo, když se jedná o Prahu, to se dá, jak říkáte, napravit. Ale stalo se Vám to, čeho se obává každý herec, že jste zapomněla na představení?
S. To se ani neptejte! To je opravdu největší hrůza, která se může herci stát. Stalo se mi to jednou, ale naštěstí jsem představení ještě stačila. Ale teď jsme byli na kolech na výletě a kolegyně zapomněla, že hraje. Já vždycky strašně trpím i za ty druhé… Je to velmi nepříjemné. Fuj, pojďme od tohoto tématu pryč!

B. V kolika divadlech hrajete?
S. V současné době hraji ve čtyřech divadlech, pracuji v rádiu, točím Ulici, hodně dabuji a v opilosti jsem slíbila učení na konzervatoři (smích). Teď mám třetí ročník a hrozně mě to s nimi baví. Stále chodím na francouzštinu, a protože celý svět, kromě mě, mluví anglicky, tak jsem začala ještě chodit na angličtinu a cvičím…

B. To cvičení mě zaujalo, co cvičíte?
S. Propaguji pilates. Na snowboardu jsem měla vážné úrazy a díky pilates jsem se z toho dostala.

B. To se přece nedá stihnout!
S. (smích) A ještě máme psa, tři kočky a dvě děti…

Ben z útulku už má svoji rodinu

B. Právě jste mi vzala další otázku, kdy jsem se chtěla zeptat na zvířata…
S. My máme samé nalezence. Právě nám přibylo třetí kotě. Psa máme z útulku.

B. Množstvím svých činností jste mi právě zadělala na pořádnej mindrák… rychle od nich…Co nejraději jíte, a co byste nikdy do úst nevzala? Doufám, že nejste dietářka…
S. Sním cokoliv, ani nejsem znechucena školní mrkví (smích). Miluji Francii a velmi ráda vařím francouzskou kuchyni. Ale zkouším i jiné kuchyně, oblíbila jsem si například thajskou nebo indickou. Nenapadá mě nic, co bych do úst nevzala… možná nějaké červy.

B. A co si ráda dáte k pití? Myslím alkohol.
S. Teď jsem si dala malé studené pivo, protože doufám, že mi to probere hlasivky, ale jinak piju dobré, bílé, suché víno. A také hodně vody. Už se mi všichni posmívají, že pořád sebou tahám láhev s vodou.

B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
S. No, to Vám určitě budu povídat (smích)!!!!

Do D-klubu přišla v kostýmu
B. Dobře, tak jinak! Jaká je Vaše nejlepší povahová vlastnost?
S. Jsem věčný optimista. To mě naučili dědečkové. I když jim bylo nejhůř, tak stále ve všem hledali to kladné. Místo zoufání si dali dobré víno, partičku karet. Zažila jsem dva pradědečky, dva dědečky a dvě babičky a všichni byli věční optimisté.

B. Když jste ta věčná optimistka, co říkáte na současnou politickou situaci?
S. No, to je katastrofa (smích)!!!! Ale vážně, já se za to, co se nyní děje, stydím.

B. Mohla byste žít v jiné zemi?
S. Já jsem se snažila dětem říct, že by odsud mohly vypadnout (smích)…, ale ony jsou asi nějak na nás navázané nebo čím to je… A co se týká mě, asi bych neodešla. Nějakou dobu v zahraničí žít mohu, ale  všude je něco.

B. Věříte v Boha?
S. Ne. Ale věřím, že někde, něco je. Věřím, že vždycky když se mi něco povede nebo nepovede, tak ti lidé, které jsem měla ráda, to vidí.

B. Jak moc Vás ovlivňuje móda?
S. Módní policie mě vždycky v nějakém časopise pomluví. Ale protože hodně cvičím, tak je mi úplně jedno, že je mi přes padesát a jdu v krátké sukni. Mám ráda barevné věci i punčocháče a miluji vrstvení. To mě naučila dcera, když studovala UMPRUM, a já to dodnes používám.

B. Nosíte ráda bižuterii?
S. Jsem velký alergik, takže jsem závislá na jednom jemném řetízku. Stačí si vzít jiné náušnice a alergie je tady. Občas si na večírek něco vezmu, ale nemohu to mít dlouho.

B. A to jste alergická i na brilianty?
S. (smích) To jsem ještě nevyzkoušela…

B. Je ve Vašem životě něco, co byste ráda změnila?
S. Asi ne. Já většinou všechno beru tak, jak to přichází. A když přijde něco špatného, tak to vždycky přebiju optimismem. Ty největší sviňárny si sice pamatuji, ale mám je už takové zamlžené.

B. Máte před premiérou trému?
S. Čím jsem starší, tak mám trému větší. Nebo je to možná zodpovědnost.

B. Máte před představením nějaký rituál?
S. Vy neznáte můj rituál? Když jsem v roce 1981 přišla do Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, kde byl výborný soubor, Dítětová, Štěpničková, Adamíra, Vinklář a další, tak tenkrát na mě neměli peníze, směrné číslo. Paní Štěpničková a Dítětová mi každá dala kus svého směrného čísla, to znamená svých peněz. A ředitel Buchvaldek z těch peněz sestavil pro mě částečný úvazek. Dali mi skříňku v maskérně a dali mi tradici, kterou nesmím nikdy porušit. A také jsem ji nikdy, za celou tu dobu co hraju, neporušila.  Spočívá v tom, že se třemi lidmi z toho konkrétního představení, si dáme pět minut před představením panáka. A ťukneme si, popřejeme hezké představení a hezký večer. A platíme to na střídačku. Doufám, že se ty dámy odněkud dívají, jak tu tradici dodržuji.

B. Jak to máte se spaním? Jste sova nebo skřivan?
S. Já jsem ta, co v noci nespí. Večer chodím pozdě z divadla, a když točíme Ulici, tak musím být v 5:15 v maskérně. V poslední době mám doslova
úchylku, že spím kdykoliv a kdekoliv. Stačí mi přestávka v natáčení deset minut a já už spím.

B. Jak moc Vás baví natáčení Ulice?
S. Točila jsem většinou témata, která jsou složitá, jako stalking. Jsem ráda, že se o těchto tématech točí a že se to ventiluje. Za tu dlouhou dobu, co jsem v Ulici o stalkingu točila, jsem ráda. Protože pak jsem  pomáhala v Bílém kruhu bezpečí, a dělala osvětu po celé republice. Obracela se na mě řada žen, která byla tímto postižena a já jsem neustále rozdávala informace, byla jsem, jak jejich psycholog. V Ulici jsou problémy normálních lidí a ne nějakých manekýn.

Se svým seriálovým manželem Oldou Farským a pronásledovatelem Kukačkou

B. Tak to trochu odlehčíme… Jak se Vám hraje s Vašimi seriálovými dcerami?
S. (smích) Myslíte s Aničkou, která je tady u vás v angažmá?

B. ( smích) Přesně to jsem měla na mysli…
S. Ony se ty moje seriálové děti prolnuly s mými dětmi, takže například Anička kamarádí s mojí Adélou.  Jednou začas pořádám srazy mých dětí. To znamená, že všichni, co mi hrají děti v divadle, v seriálu i moje vlastní se scházíme. A protože jsem dobrá produkční, tak tyhle srazy zorganizuji a vzniknou z toho strašně krásné večírky.

Seriálová matka s dcerou (Ilona Svobodová a Anna Fixová)

B. Chodíte do divadla jako divák?
S. Mám oblíbená divadla nebo skupiny, na které chodím. Ale bohužel nemám tolik času.

B. Dokážete se při svém povolání dívat na inscenaci
jako divák?
S. Když to funguje a děj mě vtáhne, tak zapomenu na nějakou režii. A já jsem velmi vděčný divák. I když třeba dabuji nějaký smutný film, tak u toho opravdu brečím… (smích)

B. Jak by měl vypadat ideální den Ilony Svobodové?
S. Ideál? Mě to sice pořád nějak nevychází, ale dala jsem si předsevzetí, že se o sebe budu víc starat. Už jednou to se mnou švihlo. Mám strašně moc aktivit, a velmi mě to zavaluje. Ideální den by byl někde ve wellnesu, pak výlet na kole, sauna, něco hezkého si přečíst a večer u vína. A taky bych hodně spala.

B. Tak to uzavřeme. Na co byste nás do divadla pozvala?
S. V současné době je moje nejoblíbenější představení v Divadle v Řeznické, kde hrajeme Bergmanovu hru Po zkoušce. Martin Huba to hraje ve slovenštině a já s Luckou Štěpánkovou česky. A je to pro nás zážitek a doufám, že i pro diváky. Pro mě osobně je to po každé, hrozně krásné setkání s tím nóbl slovenským hercem. Pokud budete mít cestu do Prahy, tak se zajděte podívat.