Na kafíčku s Blažkovou

Josef Laufer

Chtěl jsem být knězem

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
L. Maminka.

B. Vy jste měl s maminkou úzký vztah?
L. Když jsem byl malý, byla válka. Žili jsme v Anglii. Otec byl pořád pryč. Byl lékařem u RAF, kde dával dohromady zraněné piloty. Takže jsem byl pořád s maminkou, která byla Španělka a anglicky neuměla moc dobře. U nás v domě bydlel také jeden letec, kterého potom sestřelili… A z dětství si pamatuji i první křivdu. Když evakuovali děti z Londýna, tak jsem se dostal do jednoho kláštera. Nutno říct, že už tehdy jsem byl velmi hyperaktivní. Ty jeptišky rozdávaly dětem malou plechovku s bonbonama a jeden pomeranč. A já jsem si nesměl vzít, protože jsem zlobil. To byla moje první křivda.

B. Válka Vás určitě musela ovlivnit, čím jste chtěl být jako malý kluk?
L. Chtěl jsem být knězem. Kazatelem.

B. Co na tomto povolání láká malé dítě?
L. Když jsme byli v kostele, tak mě fascinovalo, jak všichni v němém údivu se spuštěnou bradou poslouchají člověka, který k nim mluví.

B. Od kazatele v kostele do showbyznysu, to je docela skok. Jak se vám to povedlo?
L. To není žádný velký skok. Ta moje práce je stejně interaktivní, jako kdybych byl kazatel.

B. No dobře…. Kdy jste se rozhodoval, co budete dělat?
L. Ve škole jsem byl třídní šašek, když jsem byl v učení, byl jsem třídní šašek. Když jsem byl na vojně, tak už jsem se zaobíral pantomimou, režíroval jsem divadlo a chtěl jsem se stát hercem. V té době se to zlomilo a už to jelo.  Vyhrál jsem celostátní soutěž pantomimy, pak jsem si založil Divadlo pantomimy a udělal jsem okamžitě zkoušky na DAMU. Jako elév jsem byl v Divadle ABC a v Národním divadle…

B. Zalitoval jste někdy svého výběru?
L. Ne, nikdy. V té své činnosti mám rád režii a hodně jsem toho narežíroval, jak v divadle, tak v televizi. Tak jestli něčeho lituji, tak spíš to, že jsem i tu režii nevystudoval. Ale jinak je mi jedno jestli hraju nebo zpívám.

B. A co v tom povolání nemáte rád?
L. Pomníky za živa. Když po mě několikrát chtěli, abych o sobě napsal, co jsem zažil a tak… To nemám rád.

B. Takže psaní pamětí nehrozí?
L. Ne. Jednak si už nepamatuji a to, co si pamatuju, tak bych měl asi sklon přikrášlovat. Nakonec by z toho vznikla dlouhá třísetstránková nuda.

B. Ale vždyť Vy píšete?
L. Ano, ale ne o sobě. Píšu takovou tu zkrácenou formu – povídky.  V loni vyšla „Roura od kamen“ a teď píšu další. A to je také činnost, která mě baví.

B. Vy jste člověk, který ve své oblasti umí snad všechno… Tak jdeme na jídlo. Co nejraději jíte a co byste do úst nikdy nevza?
L. Nejraději jím všechno a do úst bych nevzal chrousta.

B. A co nejraději pijete? Myslím alkoholického.
L. Dobré víno. Jeden čas jsem měl rád whisku, ale období tvrdého alkoholu už mám za sebou.

B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
L. (dlouhé ticho) Já nevím, která z nich je nejhorší. Asi sebechvála…

B. A ta nejlepší?
L. Tu nemám.

B. To byste opravdu něco nenašel, když se rád chválíte?
L. (úsměv) Ne, nejlepšího nenajdu nic.

B. Ovlivňuje Vás móda?
L. Ne. Hóódně vzdáleně. To neovlivňuje ani moji ženu, která je výborná kostýmní výtvarnice. My se tím ani jeden nezabýváme.

B. Jste zcestovalý, ale přesto… Je nějaká země, kde jste ještě nebyl, a kterou byste chtěl poznat?
L. Ještě jsem nezažil Polynésii.

B. Já se musím vrátit k Vašemu vystoupení na Divadelním plese. Všichni jsme byli fascinovaní Vaším výkonem. Máte nějaký recept, jak si udržet tohle množství energie?
L. Žádné náhradní programy.

B. Jak tomu mám rozumět?
L. Všechno v tom životě má běžet plynule. Pokud třeba chlap začne přemýšlet, jak má být víc chlap, tak tím chlapem určitě přestane být. A pak je strašně důležité zázemí. Já asi kazím umělcům průměr, protože jsem pětačtyřicet let ženatý s jednou ženou. Takže zázemí a nechat život přirozeně běžet. Nelámat ho. A vypouštět z hlavy negativní myšlenky.

B. Jak se to konkrétně projevuje?
L. Ale to nejsou žádné velké věci. Například, když jdu do divadla, tak mám v kapse několik desetikorun, protože vím, že cestou potkám několik žebráků. A vždycky dám tu minci tomu, kdo něco předvádí. Tomu, kdo nechce tu minci zadarmo, ale snaží se. A to je ten přístup! Rozlišit správné věci. Mně vlastně nic nepřekáží nebo nevadí.

B. Každý z herců má hrůzu z toho, že jednou zapomene, že má večer hrát. Stalo se Vám to někdy?
L. Nestalo se mi to výrazně. Zatím to neohrozilo představení.

B. A co takové „okno“?
L. Záleží na tom, co se hraje. Když hraju poručíka Colomba, který je sám trochu roztržitý, tak se z toho dá dostat: „Pane, já myslím, že jste mi chtěl ještě něco říct, ale není to důležitý, klidně běžte…“ V činohře to není taková katastrofa, horší je to v muzikálu. Když vypadne text, tak se hroutí vše okolo-spoluhráči, sbory, tanec, atd.

B. Většina herců je pověrčivých. Před představením mají rituály nebo nějaké amulety pro štěstí. Jak to máte Vy?
L. Já nemám nic konkrétního. Většinou si před představením něco vymyslím. Pamatuji si, že když jsem poprvé hrál Hamleta, tak jsem dostal takový malý vysouvací metr. Ten jsem pak měl pro štěstí, po celou dobu, co jsme to hráli. Ale souhlasím s Vámi, pověrčiví jsme všichni.

B. Jak by měl vypadat Váš ideální den?
L. Vyspaný, dobré jídlo, sex, krásná role v dobrém představení… Ale taky bych vlastně mohl sednout do letadla a někam se podívat… Toho ideálního je tolik… Ideální je, když si to člověk užije a jeho okolí také.