Na kafíčku s Blažkovou

Pavel Batěk

Co by tomu řekl Boris?

Bl. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
B. Vybaví se mi hlavně babička a děda z máminy strany. Děda zemřel před pár lety ve svých 88 letech a byl to naprosto úžasný člověk.

Bl. Byl jste jako dítě vzorňák nebo zlobidlo?
B. Byl jsem spíš průměr, jak v učení, tak ve zlobení. Nemůžu říct, že bych byl přímo vzorňák, ale spíš takovej opožděnej.Do svých 15 let jsem seděl doma a lepil si modely letadel. To mě moc bavilo. Později se to samozřejmě změnilo. Mamka mi pořád vyčítala, že sedím doma a posílala mě za kamarády. A dlouho  to do mě tak hustila, že pak jsem se skoro doma neukázal. (smích)

Bl. Čím jste chtěl jako malý kluk být?
B. Když se nás ptali na základce, tak jsem odpověděl, že bych chtěl být kosmonaut nebo můj děda.

Bl. A čím byl Váš děda?
B. Lesní stavitel a milionový člověk.

Bl. Máte bratra Petra. Prali jste se spolu?
B. Neprali. Ke svému bratrovi jsem vždycky vzhlížel a vzhlížím. Byl pro mě vzor.

Bl. O kolik let je bratr starší?
B. O dva a půl roku. Táta od nás odešel, takže jsem vyrůstal s mamkou a bráchou. Máma nastolila demokracii, a ty vztahy mezi námi byly krásně vyrovnané. Jsou to v mém životě dva lidé na prvním místě, za které dám ruku do ohně.

Bl. Kdy přišlo rozhodnutí, že nebudete ani kosmonaut ani děda, ale herec?
B. To přišlo pozdě. Ale vlastně nikdy není pozdě… Často jsme s mamkou poslouchali rozhlasové hry, s bráchou jsme začali hrát v kapele a pak jsme si založili vlastní „The Doors revival“, se kterou hrajeme dodneška. Petr pak začal dělat amatérské divadlo, a jednou přišel, jestli bych si nechtěl zahrát. Tak jsem šel. Nejdřív to byly malinké roličky – třeba zadek kozy v jedné pohádce (smích). Ze zadku kozy jsem povýšil na sluhu. Potom brácha založil divadlo Okřídlený vůl a dělali jsme Daniela Ivanoviče Charmse. První byla taková koláž z jeho povídek Báby aneb Dobytku smíchu netřeba. S tím jsme se dostali na Hronov, což nás nakoplo, tak jsme udělali Jelizavetu Bam a opět jsme se dostali na Hronov. A tam mě napadlo, i když mi bylo už 24 let, že bych mohl zkusit DAMU.

Bl. Jak jste se připravoval na zkoušky?
B. Přes prázdniny jsem načetl nějaké hry, vybral jsem si monology, náš režisér mi k tomu řekl své připomínky. Přihlášku jsem poslal do Prahy i do Brna. V té době jsem dělal v Bohemia sektu a vzal jsem si týden dovolenou a jezdil jsem Brno, Praha. No a v Praze to bylo rychlejší. Do konce přijímaček jsem nevěděl, že jsem se dostal do ročníku, který povede Boris Rösner.

Bl. Všichni na Borise Rösnera vzpomínají s úctou, láskou, obdivem… To musela být klika, chodit do ročníku, který on vedl…
B. To určitě, ale jak už jsem dělal sedm let v provozu, tak jsem byl z počátku takovej zabedněnej. Když jsem nastoupil na DAMU, bylo mi už přes pětadvacet let. Tak jsem úplně nehltal Borisovy historky, byl jsem spíš uzavřenej. Býval jsem i naštvanej, že mi neříká žádné připomínky, že mě nerežíruje a on mi vždycky odpověděl: Kdybych Ti potřeboval něco říct, tak Ti to řeknu. No a až na konci ve druháku jsem začal chápat, že ten člověk je fakt skvělej. Pomohl mi nejen herecky, ale i lidsky. Pochopil jsem, že ty první dva roky nešlo o něho, ale o mě, že jsem se nedovedl otevřít. Do dnešní doby není den, kdy bych na něj nemyslel. Často se v různých situacích v duchu ptám, co by asi tomu řekl Boris? A teď už mi leze i do snů…

Bl. Kde jste hrál po ukončení DAMU?
B. Ještě na škole jsem se spolužákem Danem Bambasem hostoval ve Vinohradském divadle. A plynule jsem tam přešel do angažmá a jsem tam do teď.
Bl. Ale Vy jste teď dostal zajímavou nabídku. Prozraďte jakou a taky jste se ptal, co by tomu řekl Boris?
B. Ano, dostal jsem nabídku do angažmá Národního divadla. Co by tomu řekl Boris, bylo první, co mě napadlo.

Bl. Boris určitě souhlasně kývá, ale co jste na tu nabídku říkal Vy?
B. Já si říkám, že takovou nabídku nelze odmítnout. Ten tým, co se tam teď tvoří, jsou fajn lidi. Je to asi tak, jak to má být.

Bl. Já vím, že teď máte před sebou novou cestu, ale zeptat se musím… Zalitoval jste někdy výběru svého povolání?
B. Nezalitoval. Můj koníček se stal mým zaměstnáním.

Bl. Jste trémista? Máte třeba trému před premiérou?
B. V podstatě nejsem. Co se může stát? Maximálně se ztrapním. Takže před premiérou trému nemívám. Ale stává se mi, že trému začnu mít někde u desáté reprízy, kdy zjistím, co všechno ještě nevím, a že bych tu roli měl odvést jinak, ale tyhle pochybnosti mě zase ženou dál.

Bl. Máte nějaký herecký sen?
B.Kdyby Boris Rösner ještě žil, tak bych si s ním chtěl zahrát. Ale jinak nic konkrétního nemám. Co kdybych potom byl z realizace toho svého snu zklamaný? Asi by se mi líbila role Cyrana. Možná ještě přijde, a když nepřijde, tak se vůbec nic neděje. Beru, že všechno jde tak, jak má.

Bl. Jak se Vám hraje v Příbrami? Co kolektiv, diváci…?
B. Jedna báseň! Hodně za to může Milan Schejbal, který srší tím svým humorem. Moc se mi líbí, jak s lidmi jedná, že je má rád. Podle toho taky ten soubor vypadá. Když mi Milan tu práci nabídl, tak mě napadlo, že když najednou přijde do souboru cizí člověk, jak mě budou brát … Klobouk dolů, úplně skvělí lidi! Tady musí být hercům dobře.
Bl. Jéééé, to je hezký. Tak teď z jiného soudku – co nejraději jíte, a co byste nikdy do úst nevzal?
B. Nejraději mám českou kuchyni. Jsem na ní naučený od babičky a maminky, které výborně vařily svíčkovou, výpečky se špenátem a další. To neznamená, že bych nejedl nic jiného. Dřív jsem vůbec nepolkl čočku. A teď mi chutná. Ale já mám k jídlu zvláštní vztah. Když se nasytím, tak přede mě mohou postavit cokoliv a mě už to nezajímá. Jídlo je pro mě pohonná hmota.

Bl. Umíte vařit?
B. Já jsem si začal vařit až asi před půl rokem. Ale vařím si jenom jednoduchá jídla. Řekl bych, že základní vaření zvládnu, ale není to můj koníček.

Bl. A co si rád dáte k pití? Myslím alkoholického.
B. Mám rád víno. A když máme koncert, tak si dám rád i Jamesona.

Bl. Za tu dobu, co hrajete v Příbrami, jsem si všimla Vaší velké záliby v pruhovaných tričkách…
B. To vzniklo už někdy v prváku na škole, kdy jsem v Army shopu viděl pruhované tričko, tak jsem si jedno koupil. No, a pak jsem si koupil další a zjistil jsem, že je mi v nich dobře. Takže už asi 13 let nosím tyhle trička, ale přitom na nich nijak výrazně nelpím (smích).

Bl. Věříte v Boha?
B.Věřím. Ve svého.

Bl. Cestujete rád?
B. Cestuju. Ale nemusí to být cizina. V Čechách je spousta krásných míst, které rád poznávám. A když už jedu do zahraničí, tak je fajn jet s kamarády, kteří o historii něco vědí. Třeba grafik a malíř Honzík Písařík. To vezmeme auto a jedem za jeho přítelem do Španělska, cestou to vezmeme přes Paříž, Bordeaux nebo další rok jsme vyrazili do Toskánska. A to jsou parádní cesty, protože to mám i s historickým výkladem.

Bl. Mohl byste žít natrvalo v cizí zemi?
B. Asi jenom kdybych musel. Já mám Česko rád. Ale když už, tak asi nejraději mám sever Španělska, Provence a Toskánsko.

Bl. Co Vy a ženy?
B. Mám je rád.

Bl. A je nějaká, kterou máte raději?
B. Na tu stále čekám. Ale ona přijde, já to vím…

Bl. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
B. Nóóó, asi to, že jsem puntíčkář. Někdy je to dobrý, ale občas zjistím, že lpím na úplných blbostech. Ale musím si k tomu poznání dojít sám.

Bl. A nejlepší povahová vlastnost?
B. Jsem slušný člověk a záleží mi na mé cti.

Bl. Jak by měl vypadat Váš naprosto ideální den?
B. Probudit se vedle krásné, sympatické, inteligentní a vtipné ženy – veranda, pláž, moře, v dálce jsou vidět hory… Pak si zajít v Paříži na snídani, pak procházka nějakým krásným historickým městem. Oběd by mohl být v té východní části světa. Odpoledne by klidně mohla být i nějaká kultura. Ten den by byl hodně nabitý. A večer někde v horách, sedět venku na terase s krásným výhledem, no a pak bychom šli spát…