//wp_head() ?>
B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
M. Byla jsem dcera starších milujících rodičů. Neměla jsem žádné babičky a dědečky, kam bych jezdila na prázdniny. S rodiči jsme byli taková malá skupinka, říkali jsme si medvědi, od jména Medveckých. Tatínek byl starý Medvěd Samuel, maminka Medvědice Anna a já jejich Medvídě Tánička. Medvědice je stále živa, je jí 94 let. Měla jsem utěšené dětství.
B. Takže jste asi zlobivé dítě nebyla?
M. (smích) Rozhodně jsem nechodila domů s prošoupanými tepláky a odřenými koleny. Dokonce dodnes neumím jezdit ani na kole. Pořád jsem baletila.
B. Říkáte, že jste pořád baletila, čím jste chtěla být jako malá holčička? Baletkou?
M. To víte, že baletkou.
B. A jak došlo k tomu, že baletka nebudete?
M. Dělala jsem zkoušky do přípravky Národního divadla a tam mi řekli, že jsem na balet moc vysoká. Bylo mi asi deset let a bylo to jedno z mých největších životních zklamání. Dodnes si vybavuji, jak mám hlavu zabořenou do takového vyšívaného polštáře, který je celý mokrý od slz, a já řvu a řvu, že nebudu ta baletka.
B. Co říkali rodiče tomu, že jste se chtěla potom stát herečkou?
M. Rodiče mi nijak nebránili. Moje máma vždycky chtěla hrát divadlo, ale překazila jí to válka. A dokonce o tatínkově mamince jsem se dočetla, že to byla nadšená ochotnice, která ještě hrála na piano a překládala hry. Ona měla hrozný osud. Zemřela v šestadvaceti letech, půl roku poté, co porodila mého tatínka.
B. Zalitovala jste někdy svého výběru?
M. Nevím, jestli „zalitovala“ je to správné slovo… Čím jsem starší, čím to povolání dělám déle, tak si stále více nakládám na záda břemena zodpovědnosti. Jenom pro příklad – asi před rokem jsem dělala záskok za Kateřinu Burianovou ve hře Richard III. Oni už to hráli asi 118krát a já jsem strašně chtěla, aby nebylo poznat, že já to hraju poprvé. Tak jsem téměř nespala a toho Shakespeara si rvala do hlavy. A když to proběhlo, zaplaťpánbůh dobře, tak jsem si tak říkala, jestli je to adekvátní. Ta míra stresu, času, vypětí. Nebo když si vzpomenu na Borise Rösnera, který divadlem žil. On jím snad i dýchal. A najednou tady není, a jakoby nebyl. Ano, vzpomeneme si na něho, ale… Před časem se pan Höger ukládal na Slavín. Okolo šli nějací lidé a bavili se: „Tady ukládají toho Högera.“ „Kdo to byl?“ Vše je pomíjivé.
B. Teda, teď jste mě skoro rozložila. Tak šup k „přízemním“ otázkám. Co nejraději jíte, a co byste nikdy do úst nevzala?
M. Strašně ráda jím. Miluji třeba chleba s máslem, ale i krevety…. Já vlastně miluju úplně všechno. Jediné, co nemám ráda, jsou plíčky na smetaně. To je hrůzný zážitek ze školní jídelny. A pak jsem nikdy nedala do pusy syrové maso.
B. A co si ráda dáte k pití? Alkoholického.
M. Miluju plzeňskou dvanáctku.
B. Ženy většinou bývají na víno…
M. Ne, ne. Víno mi stoupá do hlavy. Bílé víno se podává studené, já nesnáším chladné nápoje, šampaňské si ohřívám v mikrovlnce (smích). Já už jsem se naučila na tu svoji dvanáctku… vezmu kyblík s teplou vodu, tam postavím tu flašku, ono se mi to zahřeje na pokojovou teplotu… (smích)
B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
M. Asi perfekcionalismus. Moje okolí to asi musí hrozně otravovat. Můj muž říká, že nejhorší jsou „alisti“: … je to hezký, ale… Když jsme někdy na zájezdě a já přijdu do hotelu na pokoj, jdu do koupelny a okamžitě zaregistruju, že v rohu je špatně položená dlaždička. To je nějaká úchylka (smích).
B. To bych to chtěla vidět u Vás doma?
. Ale já vůbec nejsem vzor pořádnosti. Určitě byste u mě nemohla „jíst z podlahy“.
B. Tak jaká vlastnost je ta nejlepší?
M. Jsem pracovitá. Nebo jinak řečeno, nejsem líná.
B. Jak moc Vás ovlivňuje móda?
M. (smích) Je mi to úplně jedno. A nebýt všech těch módních policií, tak já bych šla třeba pětkrát za sebou ve stejném oblečení. Když mám hezké sako a kalhoty, tak vůbec nevidím důvod, proč bych to měla měnit. Mám dojem, že jenom čekají, jestli nám někde něco vypadne, jestli se někomu něco obnaží… co to je za profesi! A jsou za to placení!!! Mě tento styl zpráv uráží a oni tomu říkají společenská rubrika!!!
B. Máte ráda cestování?
M. Strašně. Myslela jsem si, jaká jsem cestovatelka. To jsem si pěkně fandila. Pak jsem poznala Janu Hubinskou. To je holka, která projela napříč celou zeměkoulí a to zcela neohroženě, s obrovskou energií a touhou po dobrodružství. To já jsem vedle ní jako nějaká paní radová na dovolené (smích).
B. Jak tedy cestujete?
M. Nemusím jezdit s cestovkou, ale rozhodně nejsem adrenalinový cestovatel.
B. Je nějaká země, kde jste ještě nebyla, a kterou byste hodně chtěla poznat?
M. Jéééééé, takových je spousta! Zajímal by mě třeba Island. A takovej můj dětský sen, a vůbec nevím proč, je Tahiti. A už mám nejvyšší čas to realizovat. Jak ty roky ubíhají, tak najednou člověk zjistí, že ta cesta trvá dlouho, a doktor vám řekne, že nemáte v pořádku cévy, a tak… A taky bych chtěla vidět New York…. Já jsem strašně ukecená, promiňte….(smích)
B. A co bych si počala s mlčenlivou herečkou?! Mohla byste žít natrvalo v cizí zemi?
M. Já nemám problém s učením jazyků, tak jsem si myslela, že bych klidně mohla žít jinde. A pak jsem, asi před deseti lety, jela do Tasmánie za svým strýčkem, který mě pozval. A když jsem zjistila, jak je to odlišná kultura… to nemám nic proti té zemi! Je nádherná, lidé jsou strašně otevření, je tam filharmonie, divadlo… Ale prostě ladovská krajina s kostelíčkem na kopečku tam není. A ví bůh, jestli bych mohla hrát divadlo. A divadlo bylo pro mě důležitý. Mnohdy až směšně důležitý. A tady jsem zjistila, že jsem byla hloupá a pyšná.
B. Jak by měl vypadat ideální den Taťány Medvecké?
M. Základ je: nemuset vstávat podle budíku! Probudit se do slunečného, teplého dne. Šumělo by moře, které by bylo nadohled. Já bych věděla, že všichni, které mám ráda, jsou v pořádku.
Taťána mluví obličejem. Krčí čelo, vytahuje obočí, neustále se směje hlasitým zvonivým smíchem. Často dává důraz na některá slova nebo věty. A někdy je ten důraz tak velký, že slovo slabikuje. A to já vám zprostředkovat nemůžu… V porovnání s mým zážitkem ze šatny, mi ten přepsaný rozhovor připadá hrozně suchý…