//wp_head() ?>
S Josefem Fouskem a jeho manželkou jsem měla schůzku v Divadelním klubu. Sice jsem napsala s Josefem, ale jeho oslovení Pepa, už zlidovělo. Zrovna tak se Hrzánové neříká Barbora nebo Jágrovi Jaromír. Takže i pro mě je to Pepa Fousek. Když jsem přišla, už v Déčku seděli, a barmanka Hanka mě hned upozorňovala: „Podívejte se Fany, co má pan Fousek na svetru.“ S údivem jsem se dívala na svou placku připnutou na Pepových „prsou“. Pan Fousek se smál: „No vidíte, mě vůbec nedošlo, že to je Vaše placka. Já jsem si tady ty placky prohlížel, a ta Vaše se mi líbila nejvíc.“ Vypadá to na sblížení ještě před tím, než jsme začali…
B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
F. Neuměl jsem se smát, toulal jsem se v ulicích… A po ulicích a v lese mě vodil herec Vilda Besser, který s námi bydlel v domě, v Kročehlavech v Kladně.
B. Vy, který se živíte humorem, jste se neuměl jako dítě smát?
F. Jako dítě jsem byl hodně vážnej. Babička Kristýnka z Budějovic, z maminčiny strany, mě pořád vodila po kostelích. Chtěli, abych byl farář. Musel jsem se pořád křižovat a modlit. Ze strany táty jsem byl v levicové rodině. Takže se to ve mně dost pralo. Lidé se mě hodně ptají, jak jsem mohl napsat píseň „Až mě andělé zavolají k sobě“ a přitom se živit legrací? Jsou to dvě polohy ve mně.
B. Ty Andělé mě zajímají. Jak vlastně tento hit vznikl?
F. To bylo v době, kdy jsem byl dost nemocný a pořád jsem jezdil po zdravotních ústavech. Tehdy jsem byl v Ústavu Jiřího Wolkera v Tatranské Poliance. A tady jsem jí napsal. Původně to byla básnička, která se jmenovala „Píseň pro mou ženu“. Když jsem ji poprvé recitoval v šatně Semaforu, tak Slávek Šimek povídá, že by z toho mohla být píseň. A Petr Spálený, který je citlivý člověk, hned řekl, že jí udělá. A mě jako textaře, pomluvili všichni kritici.
B. Vraťme se k tomu dětství. Pokud jste byl zamlklý hoch, tak se Vás ani nemusím ptát, jestli jste jako dítě zlobil…
F. Jak se to vezme. Hodně jsem četl, ale nesnášel jsem povinnou četbu. Jiráska jsem sice přečetl, ale jinak jsem měl rád Jacka Londona, Marka Twaina, Émile Zolu, francouzské básníky… A bylo mi něco přes čtrnáct let, když jsem utekl ze školy a šel jsem dělat do oceláren. Na tabuli jsem napsal: Největší voly, dělají z lidí školy. Dnes vím, že to byl nesmysl. V patnácti a půl letech jsem podepsal smlouvu do pohraničí a na Šumavě jsem pásl dobytek. Naučil jsem se pít, kouřit a tátovi jsem oznámil: „Já nebudu kouřit tajně, to bych tě podváděl.“ Začal jsem hrát na kytaru. Úplně první písnička, kterou jsem se naučil, byla „Hledám děvče na boogie woogie“. Táta, který byl hodně levicově zaměřený, byl z toho zděšený. Ale měl mě rád a tak mi říkal: „Hledej si cestu sám, my jsme tak trochu otroci.“ Já jsem se toho držel a nikdy jsem do žádné strany nevstoupil. Každé představení zahajuji: „Ať jsi levej nebo pravej, demokrat či marxista, stejnou hlínu pro nás hrobník, na hřbitově přichystá“.
B. Začal jste pracovat, učit se na kytaru…, ale kdy přišlo k vystupování před diváky?
F. Až v mých 40 letech mě vzal Šimek do Semaforu. U Šimka a Grossmanna jsem byl 18 let, od roku 1979. Pak jsem dostal infarkt a absolvoval operaci srdce. Tak jsem měl pauzu a potom jsem začal se svým recitálem hostovat u pana Suchého. A hraju tam pořád. A mám z toho velkou radost. A mám radost, že to jde bez bulváru.
B. Vy umíte žít nejen bez bulváru, ale pořád se stejnou ženou. Jak jste se seznámili?
F. Miloval jsem trempink. Vzal jsem si ženu, která byla dcerou slavného starého trempa. A ten se zděsil, když jsem jeho dceři v jejích čtrnácti letech řekl, že si jí vezmu. Já byl tehdy voják. A vzali jsme se 11. 11. 1961 v 11 hodin. Letos spolu budeme 54 let. Moje žena je o hodně chytřejší.
B. Trempování, hraní na kytaru, psaní básniček… a co sport?
F. Dělal jsem box. Boxoval jsem za Kladno a byl jsem dvakrát přeborník kraje a pátý v republice ve střední váze.
B. Já se domnívám, že ať se zeptám na cokoliv, Vy s tím máte zkušenosti. Třeba ten box bych do Vás vůbec neřekla. A tak se zeptám rovnou – co ještě?
F. Rád jsem fotografoval. Měl jsem asi 55 výstav. Nejen u nás, ale i třeba na Kubě, v Austrálii… Chodil jsem na konzervatoř na výtvarnou fotografii. A profesor Šmok, který mě učil, mi zahajoval několik výstav.
B. Jste autorem i řady knih…
F. Vyšlo mi 28 knížek. A bez sponzorů. Píšu téměř denně. A píšu ručně. Můj syn to pak dá do wordu. Já té technice vůbec nerozumím. Jsem rád, že umím ovládat mobil. Ale to není důležité.
B. A co je důležité?
F. Sám život. Statisté mi určili, že tady budu už jen dva roky. Muži prý nejčastěji umírají v 78 letech. No a pak se asi nechám zastřelit.
B. Tak dobře. Přistupme na to. Sehnat někoho, kdo Vás zastřelí, nebude jednoduché a předpokládám, že dost drahé.
F. Počítám se sto tisíci. Ale žena mě varovala, že když někomu dám sto tisíc, on mě stejně nezastřelí a zmizí i s penězi. Tak jsem nad tím přemýšlel a řekl si, že mu nejdřív vyplatím zálohu padesát tisíc a zbytek dostane nějakým způsobem až po akci.
B. (smích) Tak od zastřelení pojďme k dalším Vašim šikovnostem. Já jsem si Vás vygooglovala a pod Josefem Fouskem jsem našla – spisovatel, básník, textař, humorista, písničkář, cestovatel, fotograf… Je něco, co v uměleckém směru neumíte, a chtěl byste umět?
F. Neumím hrát na klavír a přitom to byla moje celoživotní touha. Neumím anglicky, domluvím se pouze německy. Neumím dělat sochy… Je toho hodně, co neumím.
B. Tak a dost s uměním! Co nejraději jíte a co byste nikdy do úst nevzal?
F. Mám hodně rád koprovou omáčku, chleba se sádlem a suché červené víno. A nejím tatarský biftek a všechno, co je živé.
B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost? A naproti Vám sedí kontrola…
F. Asi to, že jsem hodně měkký a nedokážu říct ne. Dám se snadno opít rohlíkem.
B. A jaká je ta nejlepší?
F. Sám o sobě říkat nejlepší vlastnost? … Jsem pracovitej a mám z práce radost.
B. A teď budu drzá a obrátím se na Vás, paní Jarmilo. Řekněte mi z pozice manželky, jaká je Josefova nejlepší a nejhorší povahová vlastnost?
F. To jsem sám zvědavý…
J. (smích) Asi to není vlastnost, ale neustále něco hledá, neustále něco zapomíná. Takže se tak zvaně po něm musí jít.
B. A ta nejlepší? Je vůbec po těch společných letech ještě nějaká nejlepší…?
J. Nejlepší…? On je vůbec nejlepší!
B. Ale vždyť si po těch letech alespoň někdy musíte jít na nervy?
F. Já mám nervy, pokud nemám Jarmilu u sebe. Ona se mnou všude jezdí, vyprávím jí o svých snech, je první kdo si přečte, to co jsem napsal. A když mi řekne připomínku, tak většinou přiznám, že má pravdu a opravím to.
B. Tak to je ocenění. Pokud tohle řekne manžel po 54 letech společného života! Hodně jste toho zcestoval. Ale dokázal byste žít natrvalo v cizí zemi?
F. Já si myslím, že ano. Určitě by se mi stýskalo. Třeba po Berounce… Je důležité mít kolem sebe přátele a určitý pocit bezpečí, pak můžete žít všude.
B. Co říkáte současné politické situaci?
F. Jestli si někdo myslel, že bude ráj na zemi, tak to je nesmysl. Zatím nikdo nic jiného nevymyslel, než ty dva protipóly – komunismus a kapitalismus. To, co je mezi tím, jsou jen takové odvary k ničemu. Nemám rád, když se lidi kvůli politice hádají. Mám rád laskavost. Když bylo před prezidentskými volbami, tak jsem přišel do restaurace a chtěl si sednout a ostatní mi hned povídají: „Tam si nesedej! Tam sedí ti, co mají rádi toho, který objímá stromy.“ Tak jsem šel na druhou stranu a oni zase spustili: „Tam si nesedej! Tam jsou ti, co mají rádi toho knížete s modrou krví.“ Tak jsem vzal židli, postavil ji doprostřed restaurace, objednal si víno a lidi se nakonec začali smát. Jsem přesvědčený, že žádný systém nikdy nebude dokonalý, ale bojím se režimů, které nahání strach. Byl jsem v New Yorku v září 2001. Uprostřed krásnýho města, najednou tisíce mrtvých. Najednou nepřirozené ticho a slzy. To je vzpomínka na celý život. Myslím si, že je chyba, že lidé přestali věřit. Věřit v něco, v nějakou krásnou myšlenku, v budoucnost. Lidé přestali věřit, že dobro zvítězí.
B. Jako malý kluk jste musel chodit do kostelů, ale věříte dnes v Boha?
F. Mám pochybnosti, ale věřím. Proč chodí lidé do kostelů? Nejen se modlit a klanět, ale i zpovídat se sami před sebou. Oni kolikrát nenaleznou pomoc ve společnosti.
B. Jak by měl vypadat Váš ideální den?
F. Žádný den není špatný
pokud je člověk živ
i když už není dávno
všechno jak bylo dřív
leccos mě v těle bolí
a slábne i můj zrak
a když si nevím rady
modlím se kolikrát
-aby tu dole bylo
lásky a štěstí víc
když tohle lidem chybí
tak není vůbec nic
Uzavřel bych to – krásný život jsem žil a krásný život žiju.
Pepa Fousek se samozřejmě podepsal na „VIP“ stěnu.