Na kafíčku s Blažkovou

Olda Říha

Kruci, to bude rozhovor…

Vždycky, když si naplánuji nějaký rozhovor, požádám obchoďačku Hanku Kratochvílovou, zda by se v divadlech nebo u manažerů nemohla zeptat, zda bude rozhovor možný. Takže jsem už dopředu ohlášena. Když v únoru měl přijet do Příbrami Katapult, hned jsem se zeptala na Oldu Říhu. Hanka se usmála:  „No, jasně. Olda to určitě udělá. Já mu zavolám.“ Během chvíle jsem měla jasno – udělá. Bylo půl dvanácté, seděla jsem na sedačce na chodbě, povídala s divadelními děvčaty, když Hanka přišla: „Tak za půl hodiny. A kabát si tu můžete zatím nechat.“  „Jdeme do šatny?“  „Ne, jdeme mimo divadlo.“ „ Mimo divadlo, a to mám jít bez kabátu?“  Bylo 25. února. Hanka tajemně dodala: „To je překvapení.“  V poledne jsme vyšly z vrátnice a udělaly pár kroků směrem k parkovišti, když jsem je uviděla. Olda Říha šel ke mně s napřaženou pravicí: „Tak máme dvě možnosti. Buď uděláme rozhovor ve vašem prostředí někde v kanceláři, nebo vás pozveme do našeho rockerského prostředí. Zvolil jsem druhou možnost.“  A to už Andy Budka otevíral dveře u auta a pohybem ruky mě zval dál. Vážení, tohle pozvání nemělo chybu!!!  Sedadla, na kterých se v případě nouze spí.  Po obvodu vozu visí na ramínkách trička a košile na vystoupení. Připravené jsou i rozvěšené ručníky. Vzadu auta stolek (nebo to byla bedna?), lavice na sezení. Nechybí rychlovarná konvice, popelník a další potřebnosti. Tak na to jdeme:

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
Ř. (chvíli ticho) Nóóó, to je průser jak vrata!! Neumíte si představit, co všechno mi proběhne hlavou. To je jedna z nejhezčích, ale zároveň nejobtížnějších otázek. Z pohledu dnešního dne a mého věku, to byla krásná éra objevování.  Literatury, filmu, big beatu, divadla… to se ani nedá popsat. Měl jsem osvícenou tetu, která do mě prala literaturu a vůbec kulturu. Na Smíchově na Malvazinkách, kde jsem bydlel u babičky, bydleli samí synkové kapitalistů. To byla taková partička, od které jsem se učil. Od nich jsem se dověděl, že v Plzni nebyli Rusové, ale Američani. A četli jsme Verneovky, Foglarovky, Mayovky… Učil jsem se ze života, nikoliv ve škole. Bylo to štěstí.  Až do chvíle, kdy jsem někdy v 16ti letech pochopil, co je to komunismus. Ale jinak to dětství a mládí bylo hezký. Byly to nejšťastnější léta snů, plánování a objevování. A já z toho žiju do dneška. Teda, Vy jste mě úplně rozhejbala…

B. Čím jste chtěl být jako malý kluk?
Ř. Námořníkem… Dáme si panáka, ne? Co chcete? Vodku, rum, becherovku, fernet, slivovici….

B. Pochopila jsem, že nemá cenu říkat něco na způsob, že jsem ještě neobědvala, a rovnou zvolila fernet. Andy nalil tři panáky. Pozvedla jsem skleničku: Tak, na zdraví!
Ř. Na to si pijte sama! Pít na zdraví je klišé. Smrt přichází ve vteřině. A já jsem ve znamení Býka. Takže jako typický Bejk, jdu proti proudu! Kde jsme to skončili?

B. Že jste chtěl být námořníkem. A kdy jste zjistil, že to nebude námořník, ale rocker?
Ř. Když jsem v roce 1963 objevil rockenrol, tak moje srdce zahořelo. A láska k mořím a dálkám zmizela do nenávratna. Takže jsem se z námořníka a sportovce přerodil v rockera.

B. Ze sportovce?
Ř. No jasně. Chtěl jsem být i slavným fotbalistou, hokejistou nebo jiným sportsmanem. Dneska ti moji kamarádi sportovci jsou už v těžkém důchodu a já pořád hraju rockenrol. Děkuju bohu, že jsem nebyl špičkovej fotbalista. To už bych měl hospodu a tam bych se zbláznil. Je to životní štěstí, které mě provází.

B. Hmmm, takže životní štěstí…
Ř. Jasně. Je to i postoj k životu. Třeba když mám nějaké touhy, chci si něco prosadit a ono se to nepovede… Tak vím, že je to pozitivní. Prostě jdu jinou cestou. Kdyby se mi povedlo to, co jsem někdy chtěl, tak bych byl dneska vyřízenej.

B. Vraťme se k tomu rockerovi. Přece jste se hned po základní škole nezačal živit muzikou?
Ř. Už na základce jsem chtěl hrát rockenrol a bylo mi všechno jedno. Moje matka ale rozhodla, že se alespoň vyučím. Abych měl klid, tak jsem na to přistoupil. Ale ono se stalo, že mě to začalo bavit. Když takovej patnáctiletej kluk řekne, že ho to baví, tak ho to fakt baví. Vyučil jsem se tři obory – zámečník, elektrikář a opravář výtahů. Děkuji matce a dodnes z toho čerpám.

B. Dá se o Vás říct, že jste kutil, nebo že si doma ledacos umíte opravit?
Ř. Dá se říct, že toho zvládnu hodně. Akorát neumím nahazovat zeď maltou. To je moje slabé místo. Malta padá. Takže zedníky si najímám.

B. A co takhle dávat si pozor na ruce, které při hře potřebujete?
Ř. To právě nesmíte řešit. Někdy začátkem 70. let jsem dělal údržbáře v divadle, kde jsem sekal celou elektriku ručně,   to nebyly žádný kanga. A to je právě ta průprava. Přes den si omlátíte ruku a večer jdete hrát.

B. Vy ten život rockera žijete…
Ř. Já jsem rockenrol!

B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
Ř. Důvěra v lidi.

B. A ta nejlepší?
Ř. Můžete mi věřit.

B. Co nejraději jíte, a co byste nikdy do úst nevzal?
Olda i Andy vyprskli smíchy.
Ř. V tomhle případě, mě skoro mrzí, že jsem chlap.

B. (smích) Mluvím o jídle…
Ř. Jím úplně všechno, kromě koprové omáčky. A ani nevím, proč koprovku nemusím.

B. A co nejraději pijete? Myslím alkoholického. To je ale blbá otázka pro rockery, co?
Andy: (smích) To je otázka…
Ř. To není žádná sranda. Na to máme železnej zákon. Ráno slivovici na červa. V poledne na žaludek fernet. Večer hodinu a půl před koncertem půl panáka becherovky na Dědka. Půl hodinu před koncertem dalšího půl panáka becherovky na Dědka. A k tomu to zapíjíme třetinkou Budvaru napůl s Andym. A když nehraju, tak tenhle železnej zákon dodržuju i doma. Takže tři panáky denně. No, občas to porušíme… A pak ještě mám rád irskou whisky, ale tu nemůžu pít sám. Na to musím mít kámoše. Whiska chutná až tak po druhým, třetím panáku.

B.(smích) Vy jste mě předběhl. Chtěla jsem se zeptat, jestli máte před koncertem nějaké rituály, a vy máte. Připíjíte na Dědka.
Ř. Máme alkoholický rituál (smích). Nejsme pověrčiví, ale rituály máme, abychom si udělali radost.

B. Máte někdy před koncertem trému?
Ř. Tu máme od rána. Zaháníme jí těma rituálama a pak častým močením… Bubeník má rekord, tak šestkrát za deset minut… My jsme jediná kapela, která na pořadatelích požaduje záchody do pěti metrů, jinak TOI TOI. Jsme těžký trémisté. Tréma ale neznamená, že jste srab. To je pokora.

B. Za jak dlouho z vás na jevišti spadne?
Ř. Já to mám po prvních třech akordech. A lidi nám to všechno vrací.  Teď nám psal jeden fanoušek po koncertu v Plzni – „Emoce z Plzně nepřekonám“.

B. Vy prý jste v Příbrami od rána. Jedete přímo z koncertu?
Ř. Vyjeli jsme včera ve tři hodiny ráno do Ostravy. Po koncertu jsme plynule přejeli do Příbrami. Dorazili jsme v půl sedmý. Já miluju divadelní šatny, ale když jsme přijeli, tak jsme si tady na tři hodiny v autě lehli, a pak jsme šli tady do hotelu na první ranní pivo. To je nádhera. My jsme si z těžké práce udělali zábavu. Bereme to komplexně, žádný sraní s mladou paní! (smích) Dáme si ještě panáka?

Andy souhlasí –„Dáme si.“ Taky souhlasím… Připili jsme si na Dědka a na ducha Katapultu.

B. Pít ferneta v poledne, v této skvělé garsonce, v této společnosti… Naprosto skvělý zážitek.
Ř. Ale my si dáme malý. Nezapomeňte, že ještě večer před sebou máme – na Dědka! A co se týká toho našeho auta, tak Vám udělám radost. Za tu dobu, co ho máme, tak jste teprve třetí žena, která sem směla vstoupit. První byla moje žena. Ale ta byla na pokladně mého produkčního koncertu, takže s námi pracovala. Druhá byla jedna láska Dědka, kterou jsem mu tady jednou odloudil. Takže moje žena, moje mládí a pak Vy.

B. No a se mnou sem vstoupilo stáří (smích). Ale vážně. Toho si opravdu považuju.
Ř. A napíšete to tam takhle všechno i s těma panákama.

B. Jasně, napíšu.
Ř. Kruci to bude rozhovor! Ale to je život…

B. Věříte v Boha?
Ř. Ne. Mám jednu zásadu: mně nemůže nikdo pomoct. Pomoct si musím sám. Já jsem Bůh. Já si rozhoduji o sobě. Za svá rozhodnutí si ručím nebo za ně platím. Mě trochu mrzí, že lidi ty berličky potřebujou, že nedokážou vzít život do vlastních rukou.

B. Takže smrtí všechno končí?
Ř. To nevím. Zas tak chytrej nejsem.

B. Tak to naše krásný rozpoložení, trochu zkazím. Co říkáte současné politické situaci?
Ř. Já na to hodím repliku a inteligentnější čtenář bulvárního časopisu pozná, o co jde.  Asi po půl roce, když v roce 1993 ODS odstranilo OF, jsem řekl, že mám pocit, že se naše vláda na nás vykašlala. Stará se jenom o sebe. A teď bych to mohl asi třicetkrát podepsat. A ještě dovětek. Když jsem tohle řekl tehdy novinářům a oni to nechtěli zveřejnit, tak jsem se dozvěděl, že novináři udělali embargo na kritiku ODS. A nejvíc to odnesl Karel Kryl. Když jsem si přečetl ty jeho dvě knížečky, tak jsem zjistil, že měl stejný pocit jako já, ještě specifikovanější. Milan Tesař z Reflexu, pokud tam ten hajzl ještě je, asi před rokem přiznal, že ten komplot existoval, a že se omlouvá Karlu Krylovi. Podle mě je pěkný svinstvo omlouvat se někomu, kdo zemřel, za jeho ideály. Tehdy jsem pochopil, že noviny a politika nestojí vůbec za nic. Já čtu muzikantský časopisy, Svět motorů a z politiky čtu jenom titulky. A to mi úplně stačí! Tahle situace je nevratná, to se nedá spravit. A s tímhle prezidentem jsme úplně v prdeli.

B. Tak to uzavřeme. Jak by měl vypadat Váš naprosto ideální den? A může to být i den neuskutečnitelný. Třeba ráno na Měsíci večer na Krymu…
Ř. Jak jste začala, tak končíte. Dejte si na mě bacha, tohle už mi nikdy nedělejte. To jsou tisíce možností a tisíce snů!!  A vy mi jako nařizujete, abych řekl jenom jednu?

B. To vůbec ne. Do začátku koncertu je času dost. Klidně mi popište ideální týden…
Ř. No, to nejde…! (odmlka) Tak třeba, ideální den je, když mi nenaskakují negativní myšlenky různých problémů, který musím řešit. Když se neprobudím v šest, ale v devět, jsem na Šumavě, štípu dříví … To je jedna možnost, a pak je další – mám svojí koncertní agenturu, reklamní agenturu, obytné desetimetrové auto s řidičem, zvukaře, techniky…. A vše by bylo dokonale funkční, že já bych na té chalupě seděl u krbu. Pak by pro mě přijel tourbus a jeli bysme na koncert. Cestou by přistoupil Budka a Ondřej. Po koncertě bych si rovnou vzal župan, naprosto zpocenej a emociálně vyděšenej k smrti, bych šel do toho tourbusu. Tam bych si dal fernet a pivo, hráli bysme karty a jeli na další štaci. A to je můj sen…  A takhle bych si prožil svůj jeden ideální den. A druhý den ráno bych se probudil a věděl, že je zas všechno v prdeli! (odmlka) Teda musím říct, že jste se mnou pěkně vyjebala…

Tak a to je všechno…. Asi po hodině a půl jsem se vymotala z rockerského prostředí. A byl to pro mě silný zážitek, který mám pořád v sobě. Napsala jsem tenhle rozhovor opravdu se vším. Tak, jak plynul. In natura!!!! Jakékoliv „učesání“ by bylo na škodu. Tohle všechno patří k rockenrolu, k rockerům, ke Katapultu, k Oldovi… Kluci děkuju!!!!

P. S.  Oldo, udělal jste mi radost. Už dlouho se mi nepodařilo s někým vyjebat!!!