Ivana Krmíčková

Divadlo mi začíná chybět už po dvou měsících

U Ivany Krmíčkové se nemám k čemu vracet. V příbramském divadle si odehrála první sezónu. Angažmá ji hned po škole nabídl Milan Schejbal, který ve škole učil. Nebyla jste zklamaná, že nabídka přišla z oblastního divadla a ne z Prahy? „Všechno má svá pozitiva a negativa. Nabídka do Příbrami byl pro mě dobrý kompromis. Jsme blízko Prahy, máme možnost zde hrát i zkoušet. Na druhou stranu v oblasti se člověk dobře vyhraje, pozná jaké to je být ve stálém souboru.“ Za tu jednu sezónu jste docela často hrála. Která z rolí Vám byla nejbližší, a u které to hodně skřípalo? „Asi nejvíc mi přirostla k srdci Kate v Cizinci. Je mi blízko věkově i povahově. Že by něco hodně skřípalo, se nedá říct. Spíš jsem se hůř dostávala do rolí, které jsem nezkoušela, ale nastoupila už do rozjeté hry. Například v D´Artagnanovi. Měla jsem k dispozici pouze text a video. Ostatní už byli sehraní.“  Dělat herečku byl Váš sen nebo jste se k tomu dostala vývojem situací a názorů? „ Nebyl to úplně můj sen. Ale vzniklo to z toho, že jsem začala recitovat a všichni mě začali podporovat a začali se bavit o tom, že bych mohla školu zkusit. Tak jsem to tedy zkusila a postupně jsem herectví propadla.“ A jakou školu jste studovala před DAMU?  „Protože jsem se nedostala na konzervatoř, tak jsem hledala školu, která by nebyla svým zaměřením úplně odlišná, a tak jsem vystudovala Střední pedagogickou školu v Litoměřicích.“ Co Vaší volbě říkali rodiče? Nechtěli, abyste měla nějaké „normální“ povolání? „Tak trochu si myslím, že taťka chtěl, abych byla právnička nebo se učila jazyky, protože bych se s tím mohla dobře uživit. Ale když viděli, že to s herectvím myslím vážně, začali mě oba velmi podporovat.“

Kde bydlíte? „Bydlím v Praze, ale narodila jsem se v Litoměřicích, kde mám rodinu a kam se strašně ráda vracím.“  To je docela daleko od Příbrami, jezdí se rodiče na Vás dívat? “Přestože mám malou sestru a cesta do Příbrami trvá dvě hodiny, tak jezdí. Byli v Příbrami i na Žižkově. Jsou úžasní a já si jejich podpory velmi vážím.“ Zalitovala jste někdy, že jste si vybrala toto povolání? „(smích) Každý den.“  Máte přítele? „Mám.“ No tak, nebuďte skoupá na slovo… „(smích) Budu tedy konkrétní. Je to režisér, který v příbramském divadle režíroval hru „Ach, ta něha našich dam!“ Mikoláš Tyc.“ Takže jste se poznali tady v Příbrami? „Ne. Známe se už ze studií na DAMU.“ Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost? „Nerozhodnost. Často vidím různé cesty a nemohu se rozhodnout, která bude ta správná.“ A která je ta nejlepší? „To se těžko říká… Asi to, že se ke všemu v mém životě snažím přistupovat s vděčností a respektem. S vědomím, že všechno má svůj smysl.“ Jak by měl Váš život vypadat, až Vám bude padesát let? „To si zatím vůbec nepředstavuji. Ale doufám, že budu se svým životem spokojená a budu ho umět žít.“

Tak a teď otázky:

1. otázka: Co bych udělala, kdybych se stala ministrem kultury?
K. Snažila bych se poznat všechny oblasti kultury. A určitě bych chtěla, aby šlo do kultury víc peněz a byly logicky rozdělovány. Já se sice v politice neangažuji, ale současná situace mi připadá katastrofická.

 2. otázka: Moře nebo hory?
K. Mám ráda oboje, ale pokud bych opravdu musela zvolit, tak asi moře.

 3. otázka: Kdo byl dřív – herec nebo režisér?
K. Začalo to tím, že herec hrál a zároveň si režíroval. A protože se na jevišti sešlo více herců-režisérů a bylo toho moc, tak se rozdělili a vznikla funkce režiséra.

 4. otázka: Mám nějaký lék na nudu?
K. Proti nudě mám dobré přátelé, muziku a tancování.

5. otázka: Jaký mám pocit, když je plné hlediště a naopak, když hraji pro třicet diváků?
K. Záleží na atmosféře a komunikaci mezi herci a diváky. Například včera přišlo do Žižkovského divadla méně diváků, než se čekalo, ale diváci skvěle reagovali a já měla dobrý pocit. A jindy hrajeme pro plné hlediště až po balkóny a třeba v případě školních představení je tak specifická atmosféra, že člověku na jevišti není dvakrát nejlépe.

 6. otázka: Líbily by se mi dva roky divadelních prázdnin?
K. Asi ne. Divadlo mi začíná chybět i po těch našich obvyklých dvou měsících.

 7. otázka: Chodím někdy na ostro?
K. Ne, nikdy nechodím na ostro (smích).

8. otázka: Mám raději mladší nebo straší publikum?
K. To záleží na hře. Když hrajeme Na pejska a kočičku, tak děti jsou sice náročné, ale skvělé publikum. Složitější žánr si žádá zase vyspělejší publikum.

 9. otázka: Jak trávím volný čas?
K. Když se nějaký najde, tak strašně ráda chodím do přírody „vyrovnat své čakry“. A ráda chodím tancovat. Při tanci se vybiju a zapomenu na problémy.

 10. otázka: Jaký český film je u mě jednička?
K. Nemůžu říct přímo jednička. Nerada si dělím věci na nejlepší a nejhorší. Ale ráda si kdykoliv pustím Léto s kovbojem s paní Kolářovou a panem Hanzlíkem. Často používám repliky z tohoto filmu.

 11. otázka: Jakou profesi bych v divadle ráda vykonávala kromě herectví?
K. Tak to vím naprosto přesně – vlásenkářka. Hrozně by mě to lákalo, už od mala mě bavilo líčení a česání.

 12. otázka: Je v mém životě nějaká věc, jejíž ztráta by mě hodně mrzela?
K. Mně by nechyběla žádná věc, ale lidé. Na věcech se snažím nelpět.

 13. otázka: Hraji na hudební nástroj?
K. Dnes už nemohu říct, že hraji…, ale hrála jsem na klavír. Hrála jsem pět let, a potom jsem to obnovila kvůli maturitě z hudební výchovy. Dnes bych dala dohromady asi Ovčáky, čtveráky, ale jednou bych se k tomu chtěla vrátit.

14. otázka: Jakou barvu bot mám nejraději?
K. Boty si kupuji tak, aby se mi hodily k co největšímu počtu oblečení. Takže volím často universální barvy – černé, hnědě nebo bílé.

 B. A mohla byste obout i výrazné barvy jako je oranžová nebo fialová?
K. Červené boty mám ve hře Cizinec. Červená by asi mohla být.

 15. otázka: Mám domácího mazlíčka? A pokud ne, pořídila bych si nějakého?
K. Nemám, ale kdyby to šlo, tak bych si určitě pořídila. Kočku nebo psa. Zažila jsem to v dětství, ten báječný pocit, když člověk přijde domů a někdo na něj čeká, vítá ho a předává mu tu bezpodmínečnou lásku.

 16. otázka: Dívám se na seriály v televizi? Na které a proč?
K. Nedívám, protože nemám televizi. A když se někde naskytne možnost, tak mě docela baví Přátelé nebo Big Bang Theory. České seriály mě opravdu nezajímají.

 17. otázka: Svlékla bych se na jevišti do naha?
K.(přemýšlení) Pokud bych cítila, že to má nějaký důležitý smysl pro tu hru, což se stává málokdy, tak by se o tom dalo diskutovat.

18. otázka: Jak trávím čas při cestách na zájezdy?
K. Čtu, spím, povídám si s kolegy… je to různé.

 19. otázka: Co se mi naposledy zdálo?
K. Já hned po probuzení zapomínám, co se mi vlastně zdálo. Uvědomuji si, že jsem měla sen, ale děj hned zapomenu… Zůstává mi pocit, jaký jsem z toho snu měla.

 20. Jaké je moje osudové nebo šťastné číslo a proč?
K. Dříve jsem měla sedmičku. Narodila jsem se 7. ledna 1987, bydlela jsem v Sokolovské 7, atd. Ale dnes už to tak nemám. I když věřím na určitou magii čísel.