Sabina Laurinová

S divadlem to myslím opravdu vážně

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
L. Vybaví se mi spokojenost, spousta vzpomínek…. Hodně si z dětství pamatuji, už z toho raného dětství. Vybaví se mi  hodně nálad, které mi evokují například vůně. Ucítím nějakou vůni a hned se mi vybaví určitá nálada nebo pocit. A také samozřejmě velká láska rodičů, pocit zázemí a jistoty. A musím přiznat, že i spousta lumpáren.

 B. Lumpáren? Já bych Vás tipovala na hodnou, vzornou holčičku, s culíky a mašličkami…
L. (smích) Tak to je jenom omyl. Tou holčičkou jsem se možná stala až někdy na konzervatoři, kdy mi začaly dorůstat vlasy, a já jsem začala mít pocit, že začínám být ženou.

B. Dorůstat vlasy? Vy jste opravdu nebyla taková ta blonďatá barbínka?
L. Měla jsem krátké vlasy a byla velmi temperamentní. Vyrůstala jsem pod Kavčími Horami, v bloku tří družstevních domů, kde bydlela řada rodin s dětmi. Byl tam park a za těmi domy velká zahrada. A už i díky tomu jsem měla skvělé dětství. Každý den jsme se scházely na zahradě a trávily tam čas, spíš takovým způsobem dětí na vesnici. Lezly jsme po stromech, vymýšlely různé party, jako zahradníků, detektivů a ochotnické kroužky. A já jsem díky svému temperamentu byla vůdčí typ, takže jsem řadu věcí organizovala. A s tím byla spojená i řada úrazů. Pamatuji se, že jsem byla pořád někde sešívaná. Takže rodiče si se mnou dost užili.

 B. Tak to bych Vás opravdu odhadla špatně. Takže zřejmě princeznou jste být nechtěla?
L. Ne, k princeznám jsem opravdu netíhla, ačkoliv jsem si jich potom několik zahrála. Těch povolání jsem měla několik. Milovala jsem vůni papíru, takže mezi nimi byla prodavačka v papírnictví. A potom paní na úřadě nebo na poště, protože se mi moc líbilo razítkování a papírování. Měla jsem řadu různých papírů a účtenek a rodiče jsem terorizovala tím, že museli stát u stolu a já jsem jim něco potvrzovala a vypisovala. Maminka přes léto dělala externě průvodkyní na zájezdech, takže mě neminula ani touha být průvodkyní. To také patřilo k velkým pozitivům mého dětství, protože v době kdy se moc nemohlo cestovat, jsem se třeba do Jugoslávie k moři dostala.

 B. A kdy došlo k tomu, že to bude herectví?
L. Už v dětství jsem na sebe ráda upozorňovala a předváděla se. A chtěla jsem tím dělat radost. Moc se mi líbilo, když jsem lidi pobavila. Líbilo se mi tancovat a zpívat. Hned u našeho domu stála Lidová škola umění a já jsem se tam přihlásila snad na všechny kroužky. Divadlo v zákulisí jsem díky tátovi poznala už jako opravdu malá. Takže ta touha tam někde byla už v tom dětství. Ale hlavně jsem chtěla dělat kabaret – zpívat, tancovat, hrát a bavit lidi. Tuto touhu jsem si časem splnila v muzikálech.

 B. Zalitovala jste někdy svého rozhodnutí?
L. Nezalitovala. Ale pochopila jsem svého tátu, který mě od povolání herečky odrazoval. Je to profese o neustálém pochybování. Člověk v ní nikdy nebude spokojený. Ale ono to asi tak má být. Upozorňoval mě i na to, že pokud herec nebude mít štěstí a příležitosti, tak může být velmi zklamaný a zahořklý. Přes toto všechno, své volby nelituji.

 B. Já jsem po premiéře Dámy s kaméliemi hovořila na chvíli s Vaším otcem a měla jsem dojem, že je na Vás pyšný.
L. To mě moc těší, protože táta je ke mně velmi kritický. Ale zároveň diplomatický. Tu kritiku umí sdělit tak, aby mě „nezničil“. Já jsem se poslední dobou dost věnovala muzikálu, a myslím si, že táta v skrytu duše doufal, že u něho nezůstanu. Že se vrátím k té divadelní podstatě. A proto mě o to víc těší, když jste mi řekla, že byl pyšný. Zřejmě jsem mu naplnila představu mého návratu k divadlu. A jsem ráda, pokud jsem mu dokázala, že to s divadlem myslím opravdu vážně.

Dáma s kaméliemi

B. V muzikálech s velkou výpravou jste mnohdy byla vedle pěveckých hvězd. Teď jste se vrátila do činohry oblastního divadla. Není to příliš velký skok?
L. Abych řekla pravdu, já nepociťuji žádný rozdíl. Jde o to, jak se to divadlo dělá. Můžete mít divadlo s věhlasnými hvězdami a to divadlo, je v konečné fázi tak příšerné, že je vlastně úplně jedno, co kdo umí. Pro mě to tady v Příbrami bylo tak příjemné, že se mi začalo stýskat, když jsme přestali zkoušet. Já jsem Pražačka jak poleno a nemám nic proti pražským divákům, ale publikum je tu takové vstřícnější. A to platí i v některých jiných městech.

 B. Tak půjdeme od práce k jídlu. Co nejraději jíte, a co byste nikdy do úst nevzala?
L. Já jím ráda úplně všechno.

 B. Což Vám nevěřím, když Vás vidím…
L. Já opravdu velmi ráda jím a jím hodně. Je pravda, že pravidelnost v jídle se mi někdy, díky vytížení, vyhne. Naopak jím jídla, která bych v dětství vůbec nepozřela, jako plněné papriky, dršťkovou polévku, tlačenku s cibulí a octem, uzený jazyk. Teď je mám velmi ráda. A dorty, ty přímo miluju.

 B. Já jsem z Vás celá divá! Mě připadalo, že si ráno loknete ranní rosy… a pak už nic moc nepojíte.
L. (smích) To rozhodně ne. Ale mé tělo má takové zvláštní radary, které mi vždycky řeknou. Třeba jsem měla takové období, kdy jsem pořád konzumovala olivy s mandlemi a bylo mi po nich nádherně. A myslím, že právě moje tělo potřebovalo nějaké prvky v nich obsažené. A také je pravda, že se nepřejídám. Teď si třeba s dětmi docela často dávám brambory s tvarohem a s kyselým mlékem. Nebo bramborové placky, ty mám obzvlášť ráda.

 B. Vy o tom jídle mluvíte tak nadšeně, že začínám mít hlad. Najde se něco, co ráda nejíte?
L. (přemýšlí) Asi hrachová kaše.

B. A co ráda k pití?
L. Vůbec nepiju sladké vody. Piju obyčejnou vodu bez bublinek a vypiju jí kvanta. Mám také ráda čaje, zvláště jsem si oblíbila mátu a zázvor. A opravdu ráda mám i pivo. Nedovedu si představit jídlo bez piva. A ráda střídám chutě, to znamená, že si třeba po pivu dám ráda čokoládu. Prý se takovéhle chutě střídají v těhotenství. Tím pádem jsem už řadu let permanentně těhotná.

 B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
L. Občas dělám věci na poslední chvíli. Ale asi to dělám proto, že teprve když mi teče do bot, vrhnu se na to s obrovskou vervou. Také jsem v určitých věcech velmi měkká a slušná. Což sice považuji jako základ svého dobrého vychování, ale v dnešní době to spíš vypadá jako slabost.

 B. Jaké jste znamení?
L. Jsem Beran.

B. Věříte na horoskopy?
L. Věřím, ale spíš na charakteristiku znamení. Ta se mi opravdu mnohokrát potvrdila.

 B. Tudíž jste jako Beran tvrdohlavá?
L. Jsem. Ale… (smích) spíš jsem tvrdohlavá pro ostatní lidi. Já to beru jako své přesvědčení…

 B. Věříte v osud?
L. Věřím, že všechno, co se děje má svůj smysl, a že jsme strůjci svého osudu.  Stále se ocitáme na křižovatkách, a je na nás, jakou cestu zvolíme. Měli bychom poslouchat svoji intuici.

 B. A co Bůh?
L. Nejsem úplně věřící člověk. Ale když se dostanu do opravdu svízelných situací, tak už jsem si několikrát uvědomila, že jsem v duchu prosila Boha o pomoc. A ráda chodím do kostelů, kde na mě padne takový klid… Ale jinak věřím v energie. Věřím, že to co vydáte, se vrátí zpátky.

 B. Cestujete ráda?
L. Cestuji moc ráda. Cestování je od mala mým koníčkem. V době, kdy jsem studovala na konzervatoři, tak jsme vždycky na jeden týden s tátou opustili maminku a někam vyjeli… Francie, Anglie, Izrael, Petrohrad… Na těch cestách jsem vždycky od táty dostala obrovskou dějepisnou nalejvárnu. Moc se mi to líbilo, dodnes z toho žiji a myslím, že z toho budu žít celý svůj život. Doufám, že to někdy budu moct já, předat svým dětem.

 B. Je nějaká země, kterou opravdu hodně toužíte poznat?
L. Velmi ráda bych se podívala do Číny, Japonska nebo Indie. Ale to je zatím hodně vzdálený sen. Mám ještě hodně malé děti, takže to cestování je upínáno k moři, odpočinku a relaxaci, ale to poznávání mi chybí. Asi všechno má svůj čas…

 B. Zajímala jste se někdy o svůj rodokmen?
L. Člověk by měl znát svoje kořeny. Rodokmen sestavený nemáme, ale tatínek se o to hodně zajímal. Takže vím, že z maminčiny strany mám turecké předky, odtud asi ten temperament a z tatínkovy francouzské.

 B. Uměla byste žít v jiné zemi?
L. Trvale určitě ne. Ale v poslední době mě to několikrát napadlo, protože to, co se teď děje v politice a vůbec kolem nás je něco s čím se nemohu ztotožnit a je mi to moc líto. Vždycky jsme byli vlastenci a teď jsme daleko více prodejní, než kdy jindy v minulosti. Přesto všechno mám tady své kořeny, takže půl roku nebo rok ano, ale natrvalo jinde žít nedokážu.

 B. Jaký typ oblečení převažuje ve Vašem šatníku?
L. Řekla bych, že sportovně elegantní. Taková ta parádivka v pravém slova smyslu nejsem. Ale tu si zase užívám v divadle a v televizi. Mám malé děti, takže nyní hodně často chodím v džínách.  Ani nemám na sobě ráda hodně šperků, spíš jenom něco drobného. Také nerada nakupuji.

 B. Jste schopná nakoupit v sekáči?
L. Docela dost jsem tam nakupovala pro dceru. Teď mám jedno představení, které celé hraji pouze v oblečení ze sekáče a jsou to úžasné kousky. Já bych si spíš mohla otevřít svůj sekáč. Já totiž neumím vyhazovat. A to mám doma ve sklepě věci od svých patnácti let…  Je to můj velký problém. Ale vzhledem k tomu, že mi doma rostou dvě malé dámy, tak to jednou budu muset vyhodit, protože to bychom se už nevešli.

 B. Jak by měl vypadat Váš ideální den?
L. Dlouho se vyspat a probudit se bez budíku, pouze takto by mohl začít ideální den. Byla bych asi někde v teple u moře… Musel by to být den, kdy nebudu vůbec nic plánovat, čas bude samovolně plynout… a já bych si dělala, co mě zrovna v tu chvíli napadne…

B. Byly by v tom dni i děti?
L. (velký smích) Pokud by to měl být odpočinkový den jenom pro mě… Ale asi na nějakou část toho dne bych je tam začlenila, aby se mi nestýskalo.