Agentura chodba

Dobročinný bazar přinesl peníze Domovu Fauny Hrachov

O Velikonočním pondělí proběhl už třetí ročník dobročinného bazaru.

V loni herci vybírali na Psí útulek Lazec, který na nástěnce představil, co všechno za peníze vybrané v bazaru jeho obyvatelům pořídili. Mohli jsme vidět novou digitální váhu (to byla první věc, která byla v útulku moc potřeba), ale i přístřešek nad 9 kotci a další. Divadelníky moc potěšilo i poděkování. Zaměstnanci útulku popřáli úspěch i organizaci, na kterou se penízky vybíraly letos.

Štafetu po Psím útulku Lazec převzal Domov fauny Hrachov. Ten si vybrali sami respondenti, kteří hlasovali na zpravodajském serveru www.pribram.cz

Domov fauny provozuje nejen psí útulek, ale na lukách se pasou staří nebo týraní koně, kteří zde úctyhodně a spokojeně dožívají svůj život. Na mléko pro ostatní zvířata chovají kozy a krávy a dokonce mají několik včelstev. Měsíční provoz stojí 250 tisíc korun, což rozhodně není malá částka. Velikonoční bazar určitě finanční náklady nevyřeší, ale každá koruna dobrá. Vedoucí Karel Stehlík všem Domov fauny představil.

Na bazaru se jako vždy prodávaly věci z osobního vlastnictví členů hereckého souboru, ale i hostů. Své věci darovali Dalibor Gondík, Otakar Brousek ml., Sabina Laurinová, Simona Stašová, Jana Šulcová a další.

Letos jsme zaznamenali velkou návštěvnost miminek, ale přišel i pes.

Petr Florián je skvělý tanečník, tak převzal po Petře Duspivové takový taneční workshop. Na jeviště přišli návštěvníci bez rozdílu věku.

Debora Štolbová překvapila svým maskérským uměním. Přítomné zájemkyně krásně nalíčila. A protože malování je pro nás ženy taková „intimní záležitost“ dovolila jsem si fotit pouze zaměstnankyně divadla. Snad mi odpustí…

B. Deboro, většina žen byla Vašim líčením nadšena. Jak jste se k tomu dostala?
Š. K líčení jsem se dostala přes kamarádku, známou maskérku, která si mě brala sebou jako asistentku. A mě to moc bavilo.

B. Máte nějaká školení?
Š. Mám jich několik.

B. Používáte to v praxi, nebo je to jenom koníček?
Š. Snažím se tímto způsobem přivydělávat. Chodím do jednoho kadeřnictví, líčím svatby i modelky.

Takže jsme byly opravdu ve správných rukách.

Na Velikonoční pondělí, kdy se bazar konal, bylo krásné počasí. A možná, že to je i jeden z důvodů nízké návštěvnosti. A herci začali mít obavy z nízkého výtěžku. A tak dali vše do dražby vybraných věcí. Byly mezi nimi i dárkové krabice s medem od Domova Fauny.

Dražbu vedla Helena Karochová s Filipem Müllerem.

Musím říct, že Filip je skvělý licitátor. Když už se přestalo přihazovat, hbitě skočil k nástěnce, sundal fotku dvou koz a s ní běhal po celém foyer: „Vidíte ty kozičky, vidíte ty smutné kozičky!?“

Největší bitva se strhla o housle a slivovici.

Housle byly ze hry Limonádový Joe, podepsané Lubomírem Lipským. Vyvolávací cena 300 se rychle šplhala nahoru. Filip, aby dosáhl vyšší ceny, sliboval: „Když se vydraží za dva tisíce, zprostředkuji výherci setkání s panem Fialou, který hrál Limonádového Joa!“ Tak za tolik se nevydražily, ale vzhledem k tomu, že šlo přihazovat pouhých deset kaček, tak konečná cena 760 Kč, byla úspěchem. Vydražil je Lukáš Typlt.

Úplně největší a poměrně dramatická bitva se strhla mezi Annou Čiperovou a profesorem z Gymnázia pod Svatou Horou Tomášem Bílkem. Oba dva velmi stáli o Tylečkovici. Což je kvalitní slivovice, kterou Robert každý rok věnuje do bazaru. Vozí ji od rodičů z Moravy. Každý rok má láhev jiný vzhled. Tentokrát jí zdobila fotka ředitele ze hry Škola základ života. Vyvolávací cena 200 korun rychle stoupala. Ostatní brzy pochopili, že u těchto dvou nemá cenu ani bojovat.

Anna s Tomášem na sebe nejprve házeli přezíravé pohledy. Situace nabrala na dramatičnosti, když si Anna došla do baru pro nůž. Robert Tyleček celou bitvu sledoval se schodů s uspokojením. Pak už to nevydržel a sešel k licitátorům: „Každý rok je to naprosto originální láhev s věnováním jenom pro tuto příležitost. Letos má Tylečkovice název Ředitelské kapky.“  V tu chvíli Anna Čiperová vykřikla: „Proboha, proč o ní tolik bojuju, když je dostávám každý den!“  V tu chvíli vstoupil do boje i ředitel a cenu zaokrouhlil na tisícovku. Od té doby Anna z boje odstoupila a Tomáš měl pořádně otrávený výraz: „Mám učitelský plat!“ Ale začal znovu přihazovat. Tomáš Tylečkovici vydražil za cenu několikaleté whisky – 1 110 korun!!!! A vypadal spokojeně.

A to už se počítají peníze. Bazar vydělal pro Domov Fauny Hrachov 11 515 Kč! Je to méně než minulé roky. Co na to říká vedoucí Karel Stehlík? „Já jsem naprosto spokojen. Počet návštěvníků nemůže divadlo ovlivnit. Naprosto mě dostala aukce, kdy se zaměstnanci divadla snažili vydražit věci, které sami přinesli, a to ještě za co nejvyšší ceny.  Velmi děkuji celému divadlu, že takové akce dělají.

Přesto všechno nízký počet návštěvníků divadelníky mrzel. Zda se vůbec bude v bazarech pokračovat, jsem se došla zeptat za ředitelem Petrem Bednářem. „Já bych chtěl nejprve poděkovat všem hercům i zaměstnancům divadla, přestože návštěvnost byla opravdu nízká, výnos téměř dvanáct tisíc, svědčí o přístupu lidí, kteří ten bazar dělají. Já už jsem o celé věci hovořil s iniciátorkou těchto bazarů Helenou Karochovou a shodli jsme se na tom, že by nám bylo líto opustit pořádání bazarů. Ale každopádně plánujeme na příští rok změnu, nejprve v termínu, protože Velikonoční pondělí asi není zrovna dobré datum, zejména proto, že lidé odjíždí z města ven. A pak uvažujeme o spojení bazaru s divadelním představením. Ale zatím je vše v rámci úvah.“

Podívejte se na reportáž: bazar

---

Filip by klidně prodal koni ohlávku

Že je Filip Müller skvělý dražitel, jsem se přesvědčila při aukci na bazaru. Ale úplný vrchol byl, když se mi snažil PRODAT fotografie příbramských herců. MNĚ, která má plný počítač fotek herců v nejneuvěřitelnějších podobách a situacích. „To chlapeček trochu přehání.“ Bránila jsem se statečně. Bránila jsem se s úsměvem. Bránila jsem se drze. Příval Filipových slov a argumentů se řítil jak Niagarské vodopády.

Stalo se něco naprosto nepravděpodobného. Za dvě fotky Roberta Tylečka a Petra Floriána, kteří naší licitaci se smíchem přihlíželi, jsem tomu „floutkovi“ zaplatila padesát kaček!!! Neuvěřitelné ponížení!

Ale alespoň jsem to měla s věnováním.

Roberte, já pořád píšu pro divadlo! Zúčtujeme spolu, až to budu prodávat Blesku, Aha!, Šípu, Rytmu života a podobně. Představovala bych si, že celý proces by probíhal u Tylečkovice! (To by Čiperka čubrněla.)

Petr Florián se stává mým nejoblíbenějším hercem z příbramského souboru!

P. S. Musím na toho Müllera něco vymyslet. Tohle se neodpouští!
Na druhou stranu vím, na koho bych se obrátila, kdybych potřebovala něco s pořádným ziskem prodat!

---

Příbramské divadlo uvede další premiéru

Tartuffe (svatoušek či podvodník) je ostře satirická komedie napsaná Moliérem, spjatá s politickou situací Francie  v polovině 17. století.  Hra kritizuje církev a byla dlouho zakázána. Vedle Dona Juana, Misantropa a Lakomce je zřejmě Tartuffe tím nejlepším, co Molière napsal. Ve své době hra způsobila skandál a vzbudila bouři nevole. Spojili se proti ní pokrytci všech barev a velikostí a prosadili její zákaz. Nakolik aktuální je dnes?

Tartuffe je komedie ryzí, plná bravurních dialogů, situací, věčně živých charakterů a přitom plná rozporů. Virtuózně se pohybuje, tančí mezi plnokrevnou, bujarou komedií dell´arte a ledovou vášní rokokového libertina Valmonta.

Vážený, movitý, řádný občan Orgon nedbá o své dospívající děti a krásnou mladou ženu. Anebo oni nedbají o něho? Zblázní se do chlapíka jménem Tartuffe. Toho ovšem jeho syn, dcera, žena, služka, švagr, zkrátka celá rodina nemůže vystát. Je Tartuffe pokrytec? Anebo jsou pokrytci všichni okolo? Co se stane, když svému jedinému, nejlepšímu příteli, svému miláčkovi, svému guru řeknete o sobě všecko a rozhodnete se dát mu nejen vlastní dceru, ale i všechen svůj majetek?  Kdyby to nebylo tak vtipné, byla by to tragédie, která klade spoustu otázek. Kde se v nás bere tak strašlivá slepota? Proč jsou její projevy tak komické a její důsledky tak hořké? Existuje spravedlnost? A kdo nás zachrání? Absolutní happyend!

Nakolik aktuální je dnes? Určitě ano. Ze 17. století se klidně dá posunout do dnešní doby. Jak Tartuffa zpracuje příbramské divadlo? Počkejme si do premiéry 29. května.

Pod režijním vedením Daniela Hrbka, který je zároveň i autorem hudby, uvidíte Kateřinu Fixovou, Martina Dusbabu, Annu Fixovou, Filipa Müllera, Ivanu Krmíčkovou, Jiřího Vojtu, Lukáše Typlta, Lukáše Krále, Petra Floriána, Helenu Lapčíkovou a Jaroslava Someše.

---

Děti! Divadlo je tu pro vás!

Divadlo bude po roce opět patřit dětem. A doufám, že s lepším počasím než vloni.  Program bude opět bohatý. Tak pěkně po pořádku…

V Estrádním sálu se bude lítat. Kam jen se podíváte samé letecké modely. A to nejen vystavené, létat se samozřejmě také bude. Ukázky předvedou mistři ČR, děti si budou moct vyzkoušet simulátory, házedla, autodráhu. To vše pod hlavičkou Klubu LMK Příbram.

Do přednáškového sálu si můžete zajít pro fotku. Vyfotit se můžete i s klauny, veverkou nebo opicí, které sem budou pravidelně docházet. Ale připraveny budou i kostýmy, takže ze sebe děti mohou udělat malé prince, či princezny. Na památku budou děti fotit pracovníci Fotografického studia F4. A kromě fotky mohou děti z přednáškového sálu odcházet ozdobeny třpytkovým tetováním.

Do divadelního foyer a salonku si zajdete za krásou. Nejen malé holčičky, ale i maminky nalíčí kosmetičky firmy Mary Kay. V salonku Vám nazdobí nehty nebo namalují obličeje.

A samozřejmě se budou hrát i promítat pohádky. Letos jich bude o dost víc. Na velké scéně se bude dvakrát hrát „O princezně, Luciášovi a makových buchtách“. Na malé scéně si můžete také dvakrát zahrát „Na pejska a kočičku…“. Do kina jste zváni na „Lego příběh“ a to dokonce třikrát. A to není všechno. Pohádky se budou hrát tentokrát i venku, na louce u gymnázia, kde vám Divadlo Koráb Brno předvede dvě pohádky: „Sindibádova dobrodružství“ a „Kocoura v botách“.
A venku? Vojenská technika, ukázky výcviku služebních psů, kolotoče, vozítka seqvej, bazén s aquazorbingem, hasičské lanovky, horolezecká stěna, výcvik dravců, zažijete Divoký západ atd. atd. A samozřejmě klauni. Celým dnem vás bude provázet kouzelnice Elvíra.

---

Hrdý Budžes nebyl ani indián, ani partyzán.

7. listopadu 2002 se Helenka Součková poprvé postavila před diváky. O rok později přebrala její představitelka Bára Hrzánová Cenu Thálie.

21. května 2014 se Helenka na jeviště postaví po šestisté.

Dramatizace stejnojmenné tragikomické prózy Ireny Douskové, popisující zákulisí příbramské scény v praktikách časů nedávno minulých, je především díky Báře stále vyprodána. „Je to role sedmi až osmileté holčičky, která prožívá dobu husákovské normalizace, v níž jsem vyrostla i já. Je mi to blízké i proto, že autorka je stejně stará jako já – ona prožívala dětství v divadle v Příbrami, já v divadle v Českých Budějovicích – a obě jsme byly ‚divné‘. Poněvadž prostě, ať jsme se snažily, jak jsme se snažily, pořád jsme nějak vybočovaly z řady; mě zachránily opravdu jen ty samé jedničky ve škole, ale jinak to bylo strašlivé.“

Nejen další herci Jarmila Vlčková, Marcela Šiková a Libor Jeník, ale i celý tým lidí ze zákulisí zvukaři, osvětlovači, garderobiérky, inspicientka se za dobu působení Budžese velmi sblížili. Když Hrdý Budžes vznikl, byly Bářině synovi Toníkovi 4 roky, a tak trávil s mámou v divadle hodně času. Vlastně tak trochu před očima svých „divadelních hlídaček“ vyrostl v mladého šestnáctiletého muže.

Dvanáct let je v lidském životě dost. V životě divadelní hry je to obrovský úsek. Přeji Hrdému Budžesovi a všem lidem kolem něho, aby ještě hodně dlouho vydržel.

Vydržať! Tisícovka se blíží!!!!

---

V Déčku se hrálo divadlo. Poprvé!

Členové hereckého souboru přišli s nápadem scénického čtení v D-klubu. Scénické čtení znamená, že vlastně herci text čtou a přehrávají se pouze některé části hry. První čtení proběhlo 16. dubna. Herci zvolili hru A. je někdo jiný. Autoři Andreas Sauter a Bernhard Studlar za ní v roce 2000 dostali Kleistovu cenu pro mladé dramatiky.

Dramaturgyně Kateřina Fixová na začátku seznámila diváky se hrou a režisér Martin Vokoun nám představil jednotlivé postavy. Během celého průběhu pak ohlašoval jednotlivé obrazy a změnu prostředí.

Představovala jsem si, že herci budou na tom malém pódiu. Omyl. Na pódiu byl pouze pan režisér (tmavé brýle byly rekvizitou) a otočené křeslo…

…ten kousek blonďaté hlavy, který vykukuje, patří Aničce Fixové neboli oné tajemné „A“. „A.“ je vlastně mrtvá. Do děje vstupuje pouze ve vzpomínkách ostatních. A ostatní se pohybovali po celém Déčku.

Před barem, za barem

Ale sedali si různě i mezi diváky.

Herci mě velmi brzo vtáhli do děje. A. byla mladá, oblíbená, relativně bezstarostná, šťastně vdaná žena. Ale především: teď je mrtvá. V blízkosti jejího vozu bylo nalezeno upálené tělo, které bylo lékařem identifikováno za její a na základě daných indicií se patrně jednalo o sebevraždu. Tato hrůzná zpráva přirozeně zasáhla její nejbližší pozůstalé, především manžela Gerda, úspěšného architekta, ovdovělého otce Pherese, nejlepší přítelkyni Ninu, se kterou několik let před sňatkem bydlela a společného kamaráda Bonga, bujarého majitele baru. Tyto osoby si znovu a znovu pokládají otázku nepochopitelného „Proč?“. Byl to strach z každodennosti, strach z ochabnutí velkých citů či strach nemít jednoho dne již žádné další sny a tužby, které dohnaly A. až k smrti? Během jednotlivých pasáží a zlomků vzpomínek vstupuje do děje sama A., která by snad čtení svých nedokončených, Gerdovi adresovaných dopisů, mohla dát konečnou odpověď. Celou hru jsem počítala s mrtvou A. a stejně jako aktéři, se snažila přijít na to, proč to udělala. Závěrečné rozuzlení bylo překvapením… A. vůbec nemusí být mrtvá! Otevřený konec – který klade spoustu otázek.

A ty také byly položeny. Moc mě překvapila diskuze, ke které sice Katka Fixová vyzvala, ale co si budeme povídat…  Tady se diskuze otevřela okamžitě a padala jedna otázka za druhou. Vznikla beseda, na kterou z počátku odpovídala dramaturgyně a režisér, ale brzy se přidali i ostatní herci s vysvětlováním svých postav.  A mnohdy jsme se i zasmáli.

Krásný večer jsem zažila s Aničkou Fixovou, Ivanou Krmíčkovou, Petrem Floriánem, Jirkou Vojtou a Martinem Dusbabou.  Za dramaturgii vděčíme Katce Fixové a za režii Martinu Vokounovi. Ten v Příbrami dovedl k premiéře inscenaci Červený a černý a vrhnul se do dalšího zkoušení.

Vážení, opravdu DÍKY! Jsem ráda, že ve scénickém čtení budou příbramští herci pokračovat. A nejen v tom! V červnu se chystá koncert! Více Vám napíšu příště.

---

Zelený čtvrtek byl zelený na 100%

Když se vloni zaměstnanci baru a vedení divadla rozhodli, že se právě na Zelený čtvrtek pokusí o trochu recese, příliš ve velkou úspěšnost akce nedoufali. A přišlo velké překvapení. Lidé přišli a zelené pivo došlo už ve 20 hodin. Letos už s návštěvností počítali a tak se řádně zásobili.
Déčko je díky svým stěnám zelené už samo o sobě, ale na zelený čtvrtek přibyly i zelené ubrusy a velikonoční výzdoba.

Jedli se zelené zákusky, zelené brambůrky i zelené oříšky. A pilo se taky všechno zelené! Pepermintka, pivo a kaktusový džus…

Já jsem byla hodně zvědavá na barmany. Vloni nás obsluhovali dva vodníci. Letos vyhrožovali, že pořádně přitvrdí. A přitvrdili!!!

Vše začalo v maskérně. Maruška Kosová líčila Hanku a Petru. Petra Veselá nalíčila Ondřeje a Anně Čiperové udělala zelené melíry.

A pak začali chodit návštěvníci a já nevěřila vlastním očím!  Je pravda, že za tři zelené věci nalévali barmani panáka Zelené zdarma, ale že přijdou opravdu všichni v zeleném, bylo nečekané a báječné!

Někteří si dali záležet i na botách

Někteří (některé) měli skvělé doplňky

Některé vsadily na zelené punčocháče, někteří vsadili na brýle.

Ale hvězdy večera byly dvě. Tato zelená kráska (Doprovod byl taky dobrej. Zvlášť oceňuji tu šálu)…

… a kapr!!!! Byl naprosto úžasnej, a to neměl k dispozici divadelní maskérky!!!!

A co měl na sobě pan ředitel? Říďo, co to je? Je ZELENÝ čtvrtek! „Zelenou barvu nemám v oblečení rád, takže ji ve svém šatníku vůbec nemám.“ Pane řediteli, to je sice hezké, že doma nic zeleného nemáte, ale přece existují sekáče!  A co divadelní fundus! Neměl by jít ředitel příkladem „To bych asi měl. Pokusím se do příštího Zeleného čtvrtku přehodnotit svůj vztah k zelené barvě (smích).“

A taky byla na baru velká slepice (ty ženský v divadle jsou ale šikovné), plná zlatých vajec!

Bohužel v některých vejcích byly jenom rady tipu: Máš smůlu, jdi v pondělí koledovat! Hody, hody doprovody, toto vejce nemá body! A v těch ostatních byla čísla a za čísly se schovávaly ceny. Asi největší radost dělaly cibule a hlízy květin.

A pak se taky hrálo a zpívalo, až se hory (Déčko) zelenaly….

Byl to zkrátka čtvrtek na jedničku! Pokud o tohle nechcete přijít, tak si příští rok včas zarezervujte místa!

---

Melín s Ročňákem vyprodali Déčko

Dubnový koncert Zdeňka Melína, Jakuba Ročňáka a jejich hostů byl dlouho dopředu vyprodán. Pro mě to ani překvapením nebylo. Tito dva patří k příbramské hudební špičce, která své posluchače nikdy nezklame.

Z jednoho až dvou hostů, které si chtěli na koncert přizvat, jich bylo nakonec šest.

Roman Lacina                       Zbyněk Parkán                     Filip Boháč

Marek Stark                           Šimon Puškár                      Juraj Rytych

Koncert se protáhl na skoro tři hodiny, a pro mě to byl skvělý zážitek. Podle atmosféry to vypadalo, že i pro ostatní.

Druhý den se na facebooku objevil vzkaz od Jakuba Ročňáka: Díky moc všem za včerejší velmi přívětivou atmosféru, bylo nám potěšením pro vás hrát.

---

Jazzová lahůdka

V květnu se bude v Déčku opět jazzovat. Čeká nás Dalibor Gondík a Jazz Q. Došla jsem se zeptat Anny Čiperové, co vlastně od Dalibora můžeme čekat? „Většinou známe Dalibora jako herce a moderátora, ale on je i zdatný hudebník. Hraje ve vlastní kapele Hamleti, hostuje v pražském big bandu, ale hudbu i skládá. Já jsem jednou seděla s panem Gondíkem v Déčku a hovořili jsme o muzice a já jsem mu vyprávěla, jaké koncerty  tady probíhají. A nakonec jsem dostala od Dalibora příslib, že se pokusí dát dohromady nějaké jazzové uskupení a v Déčku zahrají. Když mi od něho přišel mail s obsazením kapely, tak jsem tomu nejdříve nevěřila, ale Dalibor mě ujistil, že opravdu tito muzikanti přijedou.“

Tak jenom namátkou: saxofonista Tomáš Křemeňák – sólista Pražského big bandu Milana Svobody, sólista Big Bandu Felixe Slováčka, ale jel i turné se skupinou Kabát, atd.

Pianista Jiří Pešek – 1. cena v Mezinárodní klavírní soutěži v německém Hofu, trojnásobný laureát Mezinárodní smetanovské klavírní soutěže, atd.

Antonín Šturma – bass, Dalibor Gondík – bicí

A to nejlepší jsem si nechala nakonec! Miroslav Surka patří k našim nejlepším trumpetistům – Big Band Českého Rozhlasu Praha, Orchestr Ferdinanda Havlíka, Bohemia Big Band, spoluzaložil orchestr Boom  Band, se kterým hraje dodnes. Založil i svůj vlastní big band Czech Big Company, který diriguje, atd.

Předpokládám, že nás 19. května čeká opravdu jazzová lahůdka!

---

Další podpisy

Simona Vrbická, Václav Kopta

Lenka Skopalová

Dáša Bláhová

 

Miroslav Vladyka

 Lenka Vlasáková

To není dcera Lenky Vlasákové, ale naší barmanky Hanky. Žákyni 2. třídy nebylo za vysokým barem ani vidět, jen jsem zaslechla šepot: „Jé, mami, to je ta paní z Cest domů? Že jo?“ Maminka s úsměvem kývla. „Ty se s nimi vždycky fotíš. Nemohla bych teď já? Hanka se na mě podívala. Kývla jsem. „Paní Vlasáková, Vy tady máte velkou fanynku, nemohla byste se s ní vyfotit?“ Lenka se s rozpaky rozhlédla. A v tom pomalu zpoza baru vyšla rozpačitě Kačka. Lenka k ní s úsměvem vyšla s napřaženou rukou. „Já jsem Lenka. A jak se jmenuješ Ty?“ „Kačenka.“  „Tak pojď, Kačenko, jdeme na to focení.“  A k mému i Katčinu údivu ji vzala do náruče a vyzvedla. A to už Kačka není žádné mimino!  A tak vzniklo několik fotek. Myslím, že Lenka Vlasáková má další „nehynoucí“ fanynku.

---

Velikonoční přání

Jednou jsem přišla do ředitelny a vidím na stole položené přání. „Můžu se podívat?“  Přání bylo velmi roztomilé.

Ředitel s úsměvem pronesl: „Takové dostává divadlo každý rok. Až budete psát svoje stránky, nemůžete se o tom zmínit? Pokaždé nás moc potěší.“

A tak se zmiňuji. Nevím kolik škol nebo školek vyrábí taková přání, ale každopádně je to prima nápad a opravdu potěší.

---

Nechci nic přivolat!

Tak jsem tak jednou otevřela svoji mailovou poštu a vyvalila oči:

„Autobus Příbramského divadla narazil ve Třebsku na protijedoucí nákladní automobil Velkoobchodu z Příbrami. Řidič jel v zatáčce nepřiměřenou rychlostí a dostal smyk. Nikdo nebyl zraněn, celková škoda je asi 2 500 Kčs. Větší opatrnost na zledovatělých vozovkách by v současné době neškodila.“

Pak jsem sjela očima dolů a opět jsem se nadechla. Kamarád mi poslal zprávu z Nového Příbramska z 15. února 1964!!!!

A protože jsem už z toho divadelního prostředí pověrčivá – plivu napravo, plivu nalevo a klepu na kov!

---

Jak je důležité míti Filipa

Potkala jsem Filipa Müllera s rukou v sádře.

B. Co máte s rukou?
M. Mám rozdrcené klouby na malíčku a prsteníčku. A prostředníček je v kloubu zlomený.

B. Jak se Vám to stalo?
M. Upadl jsem. A když jsem padal, tak jsem si chtěl dát tu ruku před sebe, abych zbrzdil pád. Ale nebyl jsem tak rychlý, a ruku jsem si zkroutil pod sebe.

B. Prostě se musím zeptat- to vypadá na návrat z hospody…
M. (úsměv) Já Vám dám vybrat.

a) Šel jsem z divadla, kde jsem byl jako divák. Měl jsem polobotky a na mramorových schodech jsem uklouzl. Ve snaze vyrovnat ten pád jsem pod sebe dal tu ruku.

b) Chtěl jsem zachránit dítě, které se nerozhlédlo a vjelo na kole do křižovatky. Skočil jsem po něm a dítě jsem strhnul, ale uklouzla mi noha a já dostal tu ruku pod sebe.

c) Byl jsem na divadelní přehlídce, kde jsem šel z jedné hospody do druhé. Nemusím popisovat ani v jakém stavu jsem byl. Takže ani nevím, jak se to stalo, prostě jsem najednou ležel.

B. A to si mám vybrat?
M. Ano.

B. Dobře. Já si klidně vyberu, ale jak se dozvím pravdu?
M. A co abyste nechala vybrat vaše čtenáře?

B. Já se z Vás jednou pominu. To mám jako vyhlásit soutěž?
M. A proč ne?

B. Vlastně proč ne. A jakou dáte výherci cenu?
M. Dvě vstupenky do pražského Divadla Perštýn. Dle vlastního výběru.

B. Jste si vědom, že to musíte splnit?!
M. Jasně. Já tam také pracuji, tak to není problém. Napište vašim čtenářům adresu: www.divadloperstyn.cz ať si vyberou hru, kterou budou chtít vidět.

Fany Blažková           fanyblazkova@centrum.cz