Na kafíčku s Blažkovou

Václav Kopta

Doktoři mě připraví o pilíř duševní rovnováhy

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
K. Nejvíc ze všeho Libochovice, město v českém Středohoří, řeka Ohře… To bylo rodiště mých rodičů. Tam jsem trávil všechny víkendy a prázdniny.

B. Byl jste v dětství vzorňák nebo zlobidlo?
K. Takové vyčůrané zlobidlo. Věděl jsem jak nato, abych se z průšvihu včas vysekal.

B. Čím jste chtěl být jako dítě?
K. Od mala mě přitahovaly autobusy. Byl to jediný dopravní prostředek naší rodiny. Autobusy byla moje posedlost, úchylka, nemoc… Nikdy jsem ani na vteřinu nezapochyboval, že bych mohl dělat něco jiného.

B. Ale tahle posedlost Vám zůstala. Jak se to projevuje v dospělosti?
K. Sny se mají plnit. 5. května dělám závěrečné zkoušky na řidičák skupiny D. Nejdřív jsem si musel udělat řidičák na náklaďáky. Dělám i traktory a přívěsy. S každou zkouškou riskuji, že přijdu i o svůj řidičák na osobák. Pokud to dobře dopadne, tak asi budu jediný český herec, který má řidičák na všechno. Držte mi palce!

B. Ale čím budete jezdit?
K. Já bych strašně rád, aby mi ho někdo půjčil. Ale chystám se ještě udělat tu nástavbu a absolvovat psychotesty, abych mohl vozit lidi. No a až zase pojedeme s divadlem na zájezd… tak bych eventuálně mohl…

B. Jak se vlastně stalo, že kluk, který v dětství nikdy o ničem jiném, než o autobusech nepřemýšlel, se živí jako herec?
K. Ono to nešlo jinak. Matematika a podobné předměty jsou pro mě záhadou. Zničil jsem několik učitelek. Tak jediná střední škola, kde by šlo maturovat a nebyla tam matika, byla konzervatoř. A protože jsem od mala hrál na piano, tak jsem studoval hudebně-dramatický obor. Ale jinak jsem byl stydlivé dítě. Neuměl jsem to ani s ostatními dětmi. Konzervatoř mi v tomto směru nedělala dobře.

B. A jak se přihodí klukovi, který se stydí, že jde točit Sněženky a machry?
K. To bylo mým typem. Oni potřebovali jako protistranu k Duchoslavovi, takového blonďatého romantika. To jsem tehdy byl.

B. To jste se ve svých šestnácti letech a při své stydlivosti musel stát velmi populárním?
K. Tohle při každém rozhovoru vyvracím. Nestal. Ten film šel tehdy pouze v kinech, nikoli v televizi. A kdo není v televizi, jakoby nebyl…

B. Co s Vámi bylo po konzervatoři?
K. Už na konzervatoři jsem hostoval v Semaforu, takže jsem tam nastoupil do angažmá.

B. Jste stále v angažmá?
K. Už dávno ne. Já jsem těch činností vždycky měl víc. Dost dlouho jsem se živil i psaním písniček a muzikálů, na kterých pracuji s Petrem Maláskem. A moje profese je textař.

B. Vaše manželka Simona Vrbická, je také herečka. Pracujete někdy spolu?
K. Naprosto výjimečně. Tou výjimkou jsou Hráči, které u vás dneska hrajeme.  Já myslím, že by to nedělalo dobrotu, to bychom spolu tak dlouho nevydrželi.

B. Jak jste říkal, dneska spolu hrajete. Hádali jste se při zkouškách?
K. Vůbec. Já mám hlavně naprosto odlišné vnímání divadla. Při vší úctě, jsem celý život zastáncem toho, že není třeba se z toho pos… zbláznit. Je to JEN divadlo. To nestojí za hádky a už vůbec ne za rozvody. Simona, stejně jako každá ženská, má tendenci, ty věci víc prožívat.

B. Je blbost se ptát, jestli chodíte na její premiéry?
K. Teď už jo.

B. Tak pryč od divadla, abychom se z toho nepos… Co nejraději jíte, a co byste nikdy do úst nevzal?
K. Ach bože, to je blbá otázka! Zrovna dneska mi volala paní doktorka, že hladinu cukru mám až hraniční. Což je pro mě katastrofa, protože se budu muset vážným způsobem zamyslet nad stravováním. Problém ani není v tom, co jím, ale kolik toho sním. Jídlo je jedním ze základních pilířů mé osobnosti a duševní rovnováhy. Představa, že budu o tento pilíř připraven, mě děsí.

B. Naprosto Vám rozumím, tohle se stát mně, taky jsem vyděšená. Tak mi alespoň řekněte, co z jídla nemáte rád?
K. To budu muset dlouho přemýšlet… jó už vím. Z dětství mám odpor k leču. Té zvláštní rozpatlané zeleninové směsi se vyhýbám.

B. A co si rád dáte k pití?
K. Mládí jsem strávil na pivu. Teď tu a tam zajdeme se Simonou do vinotéky. Máme rádi portské… Sakra, tohle mi taky zakážou! Ale jsem velký fanda zelených čajů. Vyznám se v nich a vrážím do nich i dost peněz. Doma mám vysloveně fajnový záležitosti.

B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
K. Jsem prchlivý. Občas rychleji řvu, než myslím. A pak mě to mrzí.

B. A ta nejlepší?
K. Mám smysl pro humor. To sice není povahová vlastnost, ale ten kdybych neměl, tak to se mnou bude asi hodně těžký.

B. Cestujete rád?
K. Ne.

B. Takže nějaké dovolené v zahraničí se nekonají?
K. Občas kvůli dětem. Ale nemusím to.

B. To byste asi v jiné zemi žít nechtěl?
K. Proč bych to dělal? Přes všechny negativní věci, které se zde odehrávají, si myslím, že máme velké privilegium, žít v poměrně šťastné době.

B. Co říkáte na politické dění?
K. Nechává mě chladným. Ti, co si to tam mezi sebou rozdávají, jsou mi naprosto lhostejní. K volbám samozřejmě chodím, ale s čím dál tím většími obavami, že nebude koho volit. Ale jinde je to stejné. Nedělám si iluze.

B. Jak moc dáte na módu? Vidím, jak vám košile ladí se šálou.
K. Tak to je náhoda. Zrovna nedávno jsem seděl v jedné společnosti a dokonce sám jsem si uvědomil, že jsem to oblečení vůbec netrefil. Ale abych se tak nehanil, trochu se to zlepšilo. Ale v mládí, to by Vám moje žena potvrdila, jsem byl ďábel. Moje míra nevkusu, toho, co jsem za neuvěřitelné věci dokázal zkombinovat a ještě nebyly peníze… To byly modely, že byste nevěřila vlastním očím.

B. Věříte v Boha?
K. Rád bych. Ale nebyl jsem v tom vychován. Naše celá rodina vystoupila z církve. Byla to reakce na to, jak se Vatikán choval k Třetí říši. Pokud jde o tu „samotnou organizaci“, tak ve mně vzbuzuje víc otázek a pochybností, než naděje. Ale mrzí mě to. Věřící na rozdíl od nás mají naději.

B. Máte nějakého domácího mazlíčka?
K. Jo, tak vztah ke zvířatům funguje. Naše labradorka je posláním z nebes, pokud bych se měl vrátit k předchozí otázce. V ní je něco, co se dá těžko popsat. Ale naprosto rozumím tomu, že speciálně labradoři jsou používáni v canisterapii.

B. Já se ještě jednou vrátím k divadlu. V inscenaci Lháři, se kterou jste do Příbrami přijeli, hrajete hlavní roli s Vojtou Záveským, který byl u nás v angažmá. Jak se vám s ním hraje?
K. Velmi dobře. Ohromně jsme si sedli. Tohle představní je postavené na těch dvou policajtech a je důležité, aby si ti dva chlapíci dokázali najít společnou řeč a rytmus. Tohle všechno on v sobě má. Je to přirozený talent. Navíc je komediálně dobře vybaven, nemusí do toho násilně šlapat. A má ještě jednu výhodu, nejenže je talentovaný, ale je i zodpovědný. To je v divadle velmi zvláštní kombinace. Nerad bych mu to zakřiknul, ale čekají ho krásné věci…

B. Jééé, tohle by si měl přečíst. Ale zpět k Vám. Máte před premiérou trému?
K. Takovou rozumnou. Ona to ani není tréma, spíš pocit odpovědnosti.

B. Herci jsou většinou pověrčiví. Máte před představením nějaké rituály nebo amulety?
K. Já bych rád řekl, že ne, ale vozím sebou „tygří oko“. A když jsem dneska zjistil, že ten kámen nemám sebou, tak jsem se úplně orosil.

B. Jak by měl vypadat Váš ideální den?
K. Já nejsem náročný. Moc rádi se Simonou jezdíme na hory, do Jizerek. Takže krásný letní den, já se Simonou a s Amálkou, to je ta labradorka, u chaty připravená kola… a jet takovým tím krásným svěžím vzduchem, který je jen na horách.