Na kafíčko s Blažkovou

Gabriela Vránová

Mám ráda rajčata s cukrem

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
V. Stráň v Kohoutovicích u Brna, nad strání les, knížky, rodiče, prázdniny na Slovensku na faře u strýčka Filipa, Vranovice u strýčka Aloise, taky na faře. Z obou stran rodičů jsme měli v rodině kněze.

B. Byla jste hodná nebo zlobivá holčička?
V. Něco mezi tím. Byla jsem druhá, ze čtyř dětí. Už do školky mě vodil starší bratr, který se mnou někdy neměl trpělivost a jednou mi dokonce nafackoval. Ale jinak jsme spolu vycházeli. Neměla jsem ráda ruční práce. Když jsme měli něco vyrábět, třeba vyšívat, tak jsem z toho dopředu měla nervy. Naštěstí jsem měla dvě kamarádky dvojčata, které to za mě vždycky udělaly. A já jsem za ně zase psala slohové úkoly. Byla jsem hodně čtivá a utíkala jsem s knížkou na stráň nebo na půdu. Maminka se vždycky zlobila, protože jsem měla doma pomáhat.

B. Gabriela tehdy nebylo časté jméno. Jak Vám doma říkali?
V. Doma zásadně Elinko, Eli. Od Gabri-Ela. Ale jinak Gabra, Gabča nebo Gábi.

B. Čím jste chtěla být jako malá holčička?
V. Neměla jsem takové ty typické holčičí sny. Už jako malá jsem chtěla dělat NĚCO krásného. Na škole jsme měli paní učitelku Pivodovou, která měla ráda divadlo a secvičila s námi takovou zpěvohru o námořnících. Hráli jsme jí po celém Brně a měli jsme velký úspěch. Já jsem hrála kapitána a dodneška ty písničky ovládám…. A Gabriela se nadechla a spustila. Škoda, že vám to nemohu zprostředkovat…
Potom jsem hrála starého dědu v pohádce Modrý koberec, ale že by mě napadlo, že budu herečka, tak to ne. Já jsem ani nevěděla, že toto povolání existuje. Taky jsem psala, ale rovněž mě nenapadlo, že by se tím člověk mohl živit.

B. A kdy jste to zjistila?
V. Z plakátů jsem zjistila, že vůbec existuje škola, kde se herectví učí. A asi v osmé třídě, jsem už psala, že chci být herečkou.

B. A co Vaší volbě říkali rodiče?
V. Nebránili mi. Byli rádi, že se někam na školu dostanu. Ono to bylo u nás složitější. Strýc byl zavřený, tatínek suspendovaný. Byl středoškolským profesorem francouzštiny, filosofie a češtiny. Navíc byl katolickým básníkem. Jezdila jsem s ním na osvětové besedy, kterými si přivydělával. Přednášel například o Vrchlickém, Nerudovi, Tolstém a jiných autorech a já jsem předčítala nebo recitovala. To byla nejkrásnější škola uměleckého přednesu. A na JAMU jsem se dostala díky panu profesorovi Míchalovi, který byl kdysi tatínkovým kolegou, a který moje posudky vyhodil do koše.

B. Zalitovala jste někdy svého výběru povolání?
V. Ne, nikdy. Divadlo je hořké i sladké trápení zároveň. Navíc já mám hodně dalších činností, i když s mým povoláním úzce souvisí. Loni mi vyšlo moje autorské DVD Království poezie. Každý čtvrtek mám na Českém rozhlase 2 svoje noční mikrofora, kam si zvu hosty, básníky, spisovatele, své herecké kolegy, a kde často poezii zařazuji. A když hraju a nemohu, tak to za mě dělá můj syn Ondřej Kepka. Také učím na mezinárodní konzervatoři umělecký přednes.

Se svým synem Ondřejem Kepkou

B. Tak jdeme od umění k normálnímu životu. Co nejraději jíte a naopak?
V. Strašně nemám ráda vařenou cibuli. Ale jinak jsem vychována v takové moravsko-slovensko-maďarsko-chorvatské kuchyni, a tak určitě během Vánoc budu dělat rýžovomasové knedlíčky v zelí.

B. Prozraďte nám recept?
V. To se podusí rýže, ale jenom napůl aby nebyla úplně tvrdá. Mleté maso se udělá na špeku a drroooobouuučce posekané cibuli, hodně mleté papriky a pepře. Mezitím podusíme kysané zelí se zelenou paprikou. Rýži a maso smícháme asi tak v poměru půl na půl a uděláme kuličky, které dáme povařit se zelím. Na závěr podlijeme smetanou. Je to jedno z nejlepších jídel, které znám. Dokonce Václav Daněk ve své sbírce Čarovary napsal báseň na tyto knedlíčky.

B. To budu muset vyzkoušet. A co ještě, kromě knedlíčků, máte ráda?
V. Těstoviny na všechny způsoby. Třeba těstoviny na špeku se spoustou kopru. Je to hned hotové a fantastické. Nebo se sýrem, zeleninou… vlastně s čímkoli. Já nejsem moc masová. Jím ho a chutná mi, ale že bych po něm hodně toužila, to ne. Moc ráda mám maďarské záviny s tenkého taženého těsta. Náplně se dělají snad ze všeho ovoce – jablkový, třešňový, višňový, hruškový… Moc dobrá záležitost. A také vynikající je zelný závin nasladko.

B. Na sladko?
V. Jistě. Moje babička si sladila i dušený hrášek nebo fazole. To je v maďarské kuchyni běžné. Nebo rozpůlené rajské jablko namočené v cukru. Vynikající dezert. Naopak těstoviny s tvarohem si dělám naslano. Všichni se diví, že to dělám obráceně. Ale zkuste třeba to rajče a uvidíte.

B. Jak by měl vypadat Váš ideální den?
V. Být u moře, u sebe řadu knížek, zaplavala bych si …Zoufale mi vadí, že nemáme moře. Jedno z nejkrásnějších moří je, podle mě, v Chorvatsku. Ale zpět k tomu ideálnímu dnu … ještě bych tam měla suché Martini a mého muže, syna a Alenku.

B. Když tak milujete moře, mohla byste u něho žít stále? Přestěhovat se?
V. Ne. Mám ráda naši zemi. Moje sestra žije v San Francisku už třicet let. To je déle, než žila tady. Často od lidí slyším, že jestli se stane toto a toto, tak že odejdou. Není to nic veselého, co se kolem nás děje. Přesto to tady mám ráda.

B. Hodně Čechů má své chaty a chalupy? Jezdíte také na chalupu?
V. Máme chalupu mezi Českou Lípou a Českou Kamenicí. Dlouho jsem si tam nemohla zvyknout. Je to úplně jiný kraj než Jižní Morava. Ale zvykla jsem si. České Středohoří má svoji krásu. Ale potřebovala bych tam ještě trochu komfortu. Už jsme sice udělali všechno možné, rozvedené přímotopy, což je příšerně drahé, teď jsme udělali krbová kamna. Ale když tam nejsme třeba čtrnáct dní, tak dlouho trvá, než se to vytopí. Jezdím také často k bratrovi do Brna. Jsem tam dokonce členkou universitního Sdružení moravských stréců a tetin.

B. Čeho, že jste členkou?
V. To existuje čtyřicet let. Fakulta Moraviensis strécorům ed tetinárům. Já jsem byla nikoliv promovaná, ale promočená v roce 1987. Mám dokonce Řád pevné síly za šíření moravsko-české kultury.

B. No to je neskutečné…
V. Jsem členem řady organizací (smích). Jsem třeba čestnou členkou Asociace starožitníků, Nadace Františka Langara, členkou Společnosti Otakara Březiny, Společnosti Karla Čapka a vůbec… je jich opravdu hodně….