Na kafíčku s Blažkovou

Iva Janžurová

V dětství jsem chodila po perleti

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
J. Žirovnice, vilka v zahradě, na které jsem hodně pracovala. V dětství jsem trávila hodně času s mladším, ze dvou bratrů. Ale byl o pět let starší než já. Snažila jsem se ho napodobovat, takže jsem lezla po stromech a zakázaně jezdila na kole bez držení řídítek. Pak jsem před rodiči skrývala různé úrazy, které z té jízdy byly. Maminka mě každé ráno vodila do školy. Už tehdy jsem všude chodila pozdě, a vydrželo mi to do dneška. Naprosto přesně si vybavuji, jak mě táhla v závěsu, abychom to stihly a pod nohama nám chroupala perleť…

B. Co Vám chroupalo pod nohama? V Žirovnici se chodníky sypaly perletí?
J. V Žirovnici byl velmi rozšířen perleťářský průmysl. V každé druhé chalupě se ze škebliček vyráběly knoflíky. A ten odpad se potom používal na zpevnění silnic a chodníků.

B. To Vaše dětství mě baví. Vyprávějte ještě, co jste dělala?
J. S bratry jsme hráli divadlo. S nimi jsem dostala základy komediálního herectví. Mnohdy až drastického. Převlékali mě za muže nebo jsem také musela hrát psy (smích).

B. Takže k tomu herectví jste už vlastně přičichla v dětství… Už tehdy vznikla ta myšlenka, že budete herečka?
J. Nejen, že jsem s bratry hrála divadlo, ale tatínek vedl ochotníky a u nás doma se často zkoušelo. Ale tehdy jsem to ještě jasné neměla. Až když jsem přešla do Budějovic na pedagogickou školu, kde jsem začala soutěžit v recitaci, zamýšlet se nad možností herectví. Ale když jsem to pak doma řekla, tak maminka se postavila zásadně proti. Pomohla mi moje švagrová, která učila hru na klavír, řekla mi, že když to chci, tak že to musím zkusit. Vzala mě do Prahy ke své kolegyni, která učila na DAMU. Ta řekla, že není příhodné, abych byla herečka a navíc, že mám vadnou výslovnost. Ale švagrová Zdenka se nenechala odradit, odvedla mě k další profesorce, která řekla, že talent mám, ale že bych měla něco dělat s výslovností. Tak jsem se ocitla na klinice, kde mi přidali zuby, aby se mi zlepšily sykavky. Potom jsem se na DAMU dostala a na koleji mi ty zuby ukradli. Tím skočila moje správná výslovnost sykavek.

B. Já jsem předpokládala, že herečku Vašeho talentu na škole vítají…
J. Kdyby ta Zdenička nebyla, kdoví, jak by to všechno dopadlo. I když člověk si občas myslí, že to má někde napsané, a že by se stejně k tomu divadlu dostal, pouze jinou cestou…

B. Litovala jste někdy výběru svého povolání?
J. Víte, když na vás dolehne stres z množství práce, únava nebo problémy se zdravím, tak si říkám, že kdybych chodila do práce na pravidelných osm hodin, že by to možná bylo lepší. U téhle práce, když se zkouší, tak na tu roli pořád myslím, nemůžu se ani doma uvolnit. A to ani při nějakém veselém večírku.

B. Míváte po těch letech zkušeností, ještě trému? Třeba před premiérou?
J. Jak kdy. Pokud mám z té práce radost a cítím, že to jde dobře, tak ten pocit před premiérou není znepokojivý. Ale někdy, když cítím, že jsem tu postavu ještě nedohonila“, tak to se tréma vydovádí.

B. Máte nějaké rituály nebo talismany pro štěstí?
J. To vůbec nemám.

B. Tak zapomeneme na práci. Co třeba nejraději jíte, a co byste do úst nikdy nedala?
J. Já toho mám ráda hodně. Což je nepříjemné, pokud chcete být štíhlá, éterická bytost. Jako dítě jsem nesnášela rajskou omáčku, ale teď jsem si rajčata zamilovala a všechna jídla, které je obsahují, mi velmi chutnají. A že by mi zrovna moc chutnaly ústřice… (smích)

B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
J. Nejsem schopná si ve své práci udělat systém. A čím jsem starší, tak mi to jde hůř. Den se mi rozláme na tisíce střípků a večer mám pocit, že jsem honila sto zajíců a nechytla ani jednoho.

B. A jaká je ta nejlepší?
J. (zamyšlení) Sakra, co bych si tak asi přišila na triko… Jsem pracovitá. Ale někdy to souvisí i s tou nejhorší vlastností, že si rozpracuji hodně věcí najednou. Ale když se do něčeho ponořím, tak se tomu věnuji do úmoru.

B. Jak by měl vypadat Váš ideální den?
J. Každý den by měl být trochu jiný. I ten ideální. Někdy si představuji, že bych se ráno učila roli, odpoledne zkoušela, večer hrála a všechno by mi to hezky šlo. To by se mi líbilo. Ale zase někdy by se mi líbilo, že bych měla volný den. Že bych se mohla houpat v houpačce, což je moje velká slabina, mohla bych se věnovat vnoučkům a nic v hlavě by mi neupozorňovalo na to, že bych toho měla nechat a jít něco dělat…