Na kafíčku s Blažkovou

Roman Štolpa

Divadlem jsem poznamenaný

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
Š. Já jsem dětství strávil v Polsku. Žil jsem tam do pěti let. První třídu jsem už absolvoval v Čechách. A je zvláštní, že se mi jako první vybaví divadlo. Od šesté třídy jsem hrál v ochotnickém souboru.

B.Vy jste žil celý předškolní rok v Polsku a do první třídy jste šel v Čechách? To jste uměl česky?
Š. Vůbec. Jazyk jsem se učil přes prázdniny od své tříleté sestřenice. Maminka pak šla na první třídní schůzku a učitelka jí říkala – on se učí docela dobře, ale jak to, že má tak malou slovní zásobu? A maminka s úsměvem odpověděla – jakpak by ne, když česky mluví půl roku! V tom nejlepším slova smyslu jsem byl potom poznamenaný divadlem. Měli jsme úžasný soubor a skvělé zážitky. Třeba jsme hráli v nějakých mých 14 letech Radúze a Mahulenu, vlastně sami pro sebe. Nebo jsme měli divadelní soustředění v takovém starém mlýně. Ve sklepě se rozsvítily svíčky, přinesl se gramofon, v té době snad ještě magneťáky nebyly a pouštěli nám Dvořákovu Novosvětskou. V těch klenbách to byl neuvěřitelný zážitek. Divadlo mi to dětství opravdu hodně poznamenalo.

B. Byl jste jako dítě zlobidlo nebo vzorňák?
Š. Nebyl jsem žádný velký průšvihář. Dělal jsem to divadlo, zajímala mě matematika…

B. … Vás zajímala matematika? Většina herců chodí na umělecké školy, protože jim nejde matematika…
Š. Mě matika strašně bavila. Ale zároveň mě bavilo to divadlo. Takže jsem měl variantu, že když se nedostanu na herectví, zkusím nějaký matematický obor.

 B. Takže Vy jste měl od dětství jasno, že budete herec?
Š. Já jo. Po základní škole jsem přišel za našima, že chci jít na konzervatoř. Rodiče jednoznačně řekli ne, s tím, ať nejdřív udělám gympl, a pak se uvidí. Já jsem po gymlu přišel opět s tím samým. Sice to byl trochu boj, ale pak se mi naši snažili pomoci.

B. Kromě hraní i režírujete. Co je pro Vás víc?
Š. Asi mě víc baví režie.

B. Zalitoval jste někdy své volby?
Š. Nikdy. Já už na škole, když jsem měl nějaké lásky a nelásky, a vůbec problémy, tak jsem šel do divadla, zalezl jsem do zákulisí a díval se nahoru do provaziště. Tam mi najednou připadalo, že ty mé starosti jsou nedůležité. To divadlo mi vždycky pomáhalo – co to tady povídám… Tohle jsem ještě nikomu neřekl…

B. Vás zřejmě fascinuje divadlo, jako takové…
Š. Asi jo. Když přijedu i do cizího divadla, tak mě fascinují ty osudy, které tam proběhly, ty duše, které tam pořád ještě někde jsou, to všechno na mě mluví…

B. Máte před představením trému?
Š. Strašnou.

B. Většina herců je pověrčivých. Máte nějaký předmět pro štěstí nebo rituál před představením?
Š. Jsem pověrčivý. Před každým představením, i když jsem na zájezdě, tak musím projít prázdné jeviště, musím si ho poplivat, sáhnout si na něj a musím se pokřižovat. To je právě ta chvíle, kdy se zamyslím a dívám se na ty duše v tom prostoru…

B. Jejda, Vy byste mě úplně rozložil. Tak jdeme na něco tak pragmatického jako je jídlo. Co nejraději jíte, a co byste nikdy do úst nevzal?
Š. Nejraději mám ryby. To mi asi zůstalo z Polska. Bydleli jsme na severu kousek od moře a tam byly ryby levné, tak jsme je měli dost často na jídelníčku. Takže miluju ryby a všechny mořský potvory – kromě ústřic. A ty zase miluje moje žena.

B. A ochutnal jste je někdy?
Š. Vůbec jsem nebyl schopen je pozřít. Jednou jsem si splnil svůj životní sen a jeli jsme do Bretaně, kde jsem chtěl vidět Mont San Michael. Mimochodem, ten je zvláště v noci opravdu nádherný. A naproti v zálivu je malé rybářské městečko Cancale. Nejlepší ústřice jsou z Cancale! Tam jsou všude stánky s ústřicemi, paní před nás postavila celý talíř. A já jsem tam byl i se syny a tak jsme na ten talíř koukali – měli jsme před sebou ty nejlepší ústřice a já měl nerva! Teď kolem ti Francouzi a všichni na nás koukali a já jsem se orosil. Tak jsme to vzali z té lastury, strašně jsme se šklebili, a protože Ti Francouzi se pořád dívali, my nebyli schopni to vyplivnout. Bylo to těžký, ale dali jsme to! Co jsem myslel, že nikdy nepozřu, jsem z lásky k ženě a k Francii dal. Od té doby, ne, že bych je miloval, ale už mi problém nedělají.

B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
Š. Léta jsem měl takové přesvědčení, že se nemá lidem ubližovat. A protože jsem nechtěl ubližovat, tak jsem veškeré problémy, ať vztahové nebo pracovní, neřešil a tím vlastně ublížil úplně všem. Ale i sobě. Takže jsem toto pravidlo musel porušit.

B. Ale to není úplně nejhorší vlastnost, a navíc jste si to uvědomil…
Š. Já jich mám dost, třeba nedochvilnost… a tak…

B. A nejlepší vlastnost?
Š. Hodně věcí dělám srdcem. A když mám kolem sebe srdcaře, tak to je naprostá spokojenost.

B. Cestujete rád?
Š. Velmi rád.

B. Je nějaká země, kterou byste chtěl hodně poznat?
Š. Se ženou máme sen – podívat se do Nepálu. Já vůbec mám rád hory.

B. Mohl byste natrvalo žít v jiné zemi?
Š. Asi ano. Myslím, že by mi to nedělalo problém.

B. Věříte v Boha?
Š. Věřím. Jsem z ortodoxní katolické rodiny. Trochu jsem se odklonil k ezoterice, budhismu… Náboženství vlastně mapuje jeden problém. Nemá význam hledat, co je rozděluje, ale spíš spojuje.

B. Co říkáte současné politice?
Š. To mě štve jako všechny ostatní. Já jsem také stál na Národní třídě se všemi idejemi. A štve mě, že si někdo z těch idejí udělá kšeft. A je úplně jedno, jestli je to zprava nebo zleva.

B. Nemyslíte si, že si my, jako národ, za to můžeme sami?
Š. Určitě. Zapomínáme na kulturu, vzdělání a duchovní věci. Takže logicky nastupuje obchod.

B. Jak by měl vypadat Váš ideální den?
Š. S rodinou na horách.

B. V létě nebo v zimě?
Š. Ani jedno. Příjemná túra na jaře nebo v malebném podzimu.