Na kafíčku s Blažkovou

Vilém Čok

Přátelé, mrkev nesmí zemřít

 Tak jsem takhle jednou zašla s kamarádkou do Déčka na vínko. Popovídaly jsme, popily, semlely všechny ty ženské strasti a slasti. Bylo to fajn odpoledne. Když jsme platily, tak jsem jen tak nadhodila: „V estráďáku je  koncert – Vilém Čok s Bypassem a předkapely Dilated a Výčep. „Nechceš se tam jenom tak na deset minut zastavit?“ Kamarádka, to vzala jako prima nápad. Chvíli jsem si podupávala do taktu, když jsem uviděla Martina Machatu, který tomu tady šéfuje. „Už přijel Čok?“ Martin potvrdil, že Čok je už v šatně. V tu chvíli jsem dostala zcestný nápad: „A nechcete se ho zeptat, jestli by mi nedal rozhovor?“ Kamarádka, která zná mé zásady, vyvalila oči: „Vždyť jsi pila?“ Stačila jsem ještě za Martinem zavolat: „A řekněte mu, že jsem pod vlivem!“ No, co?! Stejně mi ten rozhovor nedá. Nejsem  žádná novinářka z prestižního časáku. Čok sice působí, jako „cvok“, ale zase ne tak velkej, aby v šatně přijal neohlášenou Blažkovou. Starou a pod vlivem. Alespoň jsem to zkusila. Martin se obratem vrátil s úsměvem na rtech: „Jste vítána.“ Teď jsem zase vyvalila oči já. No jo, je to cvok. A zásady by se měly někdy porušit. Z kabelky jsem vyndala žvýkačku (jako by to bylo něco platný).

Tak tady to je:
B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
Č. Krásný to období, krásný… Období bezstarostnosti, ale taky období bolení zadku – táta mě furt mlátil přes prdel, dával mi čočku. Ale zasloužil jsem si to, přátelé. Ale tehdy jsem si samozřejmě myslel, že je to nezasloužené.

B. No, tak to je asi zbytečná otázka, jestli jste byl vzorňák nebo zlobidlo…?
Č. Byl jsem zlobidlo non plus ultra. To je něco jako zlobení na čtrnáctou, to se strašně těžko vypočítává.

B. V tom případě mě docela zajímá, čím jste jako malý kluk chtěl být?
Č. Popelář, kosmonaut a komboj…

B. Jó tak komboj, hmm. Kdy se to přerodilo, že ani popelář, ani kosmonaut, ani komboj?
Č. Zatím se to ještě nepřerodilo. Zatím jsem stále v očekávání. Třeba přijde NASA a řekne: Pane Čok, nastal ten okamžik. Nebo přijde brácha Vinnetoua: Vildo, sedej na koně, jdeme na to! Nebo přijdou u nás popeláři: Ty Vildo, Karel vonemocněl. Poď nám pomoct Vildo! Takže jsem v očekávání, přátelé.
(Přála bych vám slyšet intonaci a téměř herecké etudy. Slzela jsem smíchy.)

B. Dobře jste v očekávání. Ale jak jste se dostal k tomu zpěvu?
Č. Omylem!

B. Aha, tak skončil jste základku, a co bylo dál?
Č. Skončil jsem základku a… Jo, já jsem skončil základku? Aha. Tak život tekl, tekl, tekl a moje máma už byla vzteklá, že si pořád zpívám s Vinetouem…

B. Vy jste si zpíval s Vinnetouem?
Č. Ano, zpíval jsem si s ním na singlu. Vyšel u Supraphonu a byly na něm 2 fláky z Vinetúa. A pozor, já jsem jezdil i na koni. Na pohovce jsem si vzal otěže, k tomu jsem si pustil gramofon a už jsem cválal prérií.
(Opět kompletní herecká etuda, včetně předvedení cválání)

B. Dobře. Takže kdy přišla hra na kytaru?
Č. To už někdy v první třídě.

B. A to Vás k tomu přivedli rodiče?
Č. Máma. Přátelé, řekněme si to na rovinu – babičky jsou nejlepší, ale hned po nich jsou mámy. A moje máma věděla, že mě musí nějak zabavit, jinak bude průser. Tak navrhla kytaru, no a mě to začalo bavit, a už jsem u toho zůstal.

B. A to jste se učil sám?
Č. Učil jsem se sám, a to mě bavilo. Ale pak jsem asi v páté nebo šesté třídě začal chodit k lektorovi – jéžíš, to mě nebavilo. On mě nutil hrát podle not, ajajaj… Absolvoval jsem tři roky lidové školy umění. A přišla devátá třída a školní kapela Exploze. Tenkrát už měly holky pěkný prsa, takže ten rockenroll k tomu nějak patřil… No, proč to kluci v tomhle věku dělají? No, jasně, že kvůli holkám! Až později to přeroste v chtíč, kdy vás hudba usápne. A já byl po té základce už úplně usápnutej.

B. Takže se vracím k základní otázce: Co bylo po základní škole?
Č. Áááá, stará dobrá otázka… Můj otec, praktik, mi říkal: Vildo, ty nemůžeš být jenom u rockenrollu, musíš mít nějaký řemeslo. Když člověk vyleze z devítky, tak vůbec neví, co by chtěl dělat. Tak jsem šel na Střední odbornou školu telekomunikací. Tu jsem bohužel udělal.

B. A co dál?
Č. Přátelé, nebudeme si nic nalhávat. Prostě jsem se na všechno vykašlal a šel jsem dělat rockenroll. Po zkouškách jsem šel ještě asi tři měsíce na povinnou praxi a pak jsem vzal roha. A šel jsem do Pražského výběru…

B. Vy jste šel rovnou do Pražského výběru?
Č. Jo. Bylo mi dvacet.

B. Zalitoval jste někdy svého výběru dělat muziku?
Č. Možná, že očekáváte mé hrdinné – ne, ale – ano, zalitoval. Jsem taky jenom člověk, který uvažuje, jestli budu jak hrdobec valit s pýchou tu kuličku rocekonrollu před sebou, nebo zapláču a půjdu někam dělat manažering. Pochybnosti byly a bylo jich dost. Ale je důležité znát svou cestu a svou cenu. Takže rock to vyhrál.

B. Tak dost muziky a jdeme na takové ty moje Blažkovské otázky?
Č. Beru.

B. Tak co nejraději jíte, a co byste nikdy do úst nevzal?
Č. Asi takhle: já jsem Husákovo dítě. Vážil jsem si každého žvance, sežral jsem všechno, co jsem dostal. Člověče, jediný, co mi ve školní jídelně zvedalo pajšl, byla vařená mrkev. Ona nějak divně zapáchala, prostě jim to nešlo… teda ono jim ve školních jídelnách nešlo skoro nic. Ale to všechno ostatní jsem zkousnul. Naše generace vydrží úplně všechno.

B. A co Vám dneska říká vařená mrkev?
 Č. Vynikající. Domácí – bez problémů. Vždyť hrajeme písničku „Mrkev nesmí zemřít“. Přátelé, to nikdo neví, že je  to písnička o tom, že mrkve jsou telepaticky spojený s vesmírnými bytostmi z galaxie Ratata. A když tu mrkev  vytrhnete ze země a sníte, tak ona vyšle signál do té galaxie. A až těch sežraných mrkví budou triliardy, tak oni přiletí a vykostí nás. Bacha na to! Když budete chtít, tak vám to dneska zahrajeme.

 B. Já se z Vás picnu! A to jsme teprve u mrkve… Tak, co Vy a ženy?
Č. Já ženám děkuji za svůj repertoár.

 B. Jak to myslíte?
 Č. Většinu repertoáru jsem napsal pod jejich vlivem, pod jejich tlakem, pod jejich láskou, pod jejich nenávistí,  pod jejich jhem, pod jejich jihem (smích).

 B. Vy si sám píšete písničky?
 Č. Jo.

B. Věnujete někdy písničku staré Blažkové? (a teď se z toho panáčku, vylži…)
Č. (vážná tvář) Když si připlatíte, tak jo.

B. (okradli stařenku) Žiju z důchodu. Bude Vám stačit pět tisíc?
Č. (ještě vážnější tvář) To je moc… Čtyři a půl by stačilo.

B. Tak začnu šetřit. Kdy se posluchači dočkají?
Č. No, já bych to musel nějak zahrát na španělku a nahrát Vám to na facebook…

B. (jsem urputná) Do kdy? (urputnost se zvyšuje) Do konce roku?
Č. To by snad šlo… A stačí tři sloky?

B. Tři sloky a refrén!
Č. No, tak dobře…

B. Uff. Tak konečně se dočkám. Kde jsme to před tím skončili? Aha, u jídla. Tak, co byste nikdy do úst nevzal?
Č. Mužský penis.

B. (smích) A co nejraději pijete? Myslím alkoholického.
Č. Plzeňské pivo a dobrou kořalku.

B. Co je dobrá kořalka?
Č. Kvalitní a starší destilát. Mám třeba rád starý rumy.

B. Věříte v Boha?
Č. Jsem fatalista.

B. Co Vám říká móda?
Č. Jako většinu rockerů i mě nechává móda chladným.

B. Ale máte úžasné tričko: Jsem rocker. Tečka.
Č. Jo? To jsem si navrhoval sám. A na mým webu si ho můžou fanoušci koupit. Na tom triku je obrazově vyjádřen obecnej postoj rockera, tak jak ho chápu já.Je to můj postoj. Beru hraní rocku, jako osvobozující činnost od různých povrchních cingrlátek.

B. Vy jezdíte s koncerty po republice přesto – cestujete rád?
Č. Moc ne. Už je toho moc.

B. Mohl byste žít v jiné zemi?
Č. Asi nemohl. Jsem tady doma.

B. Já bulvár píšu, ale nečtu. Takže nejsem informovaná. Jste ženatý?
Č. Ano, jsem ženatý. Třiatřicet let.

B. Fíhá… Máte děti?
Č. Dva kluky. Třiatřicet a čtyřiadvacet.

B. Jdou synové ve Vašich šlépějích?
Č. Mají úplně jiné povolání. Kdybych u nich viděl nějaký výrazný talent, tak bych je asi k hudbě směřoval. Ale oba jsou hudební konzumenti.

B. Když máte volný čas, co děláte?
Č. Někdy si na koncerty vezu nože a jdu házet.

B. Vy házíte nožema?
Č. Jo. Mám speciální vrhací nože a ty házím do velkých smrkových prken.

B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
Č. Jsem puntíčkář. No asi to není vlastnost, ale taky potřebuju doteky, chci být onimrávaný…

B. Jé to jsi mi udělal radost…! Pardon, já v návalu nadšení už tykám…
Č. To je dobrej nápad. Já jsem Vilda. Ahoj Fany.

B. … tak teď už jsem úplně mimo … Chtěla jsem říct, že já lidi ráda ohrabávám a někdo to nemá rád… Proboha, o čem se to bavíme? No, tohle je rozhovor!
Č. (smích) Dobrej, ne? Ale k těm dotekům. Moje žena je ve znamení Ryb, a to je protipól doteků…

B. A ta nejlepší vlastnost?
Č. Asi asertivita… A dokážu vyjít s kýmkoliv.

B. (smích) To potvrzuji. Co říkáš na příliv imigrantů?
Č. Jsem přesvědčený, že média naprosto zkreslují obraz migrantů, kteří proudí do Evropy. Je to prezentováno tak, že se vlastně vůbec nic neděje a přitom migranti mohou rozbít kompletně celou Evropu. Já jsem proti tomu, aby je Evropa přijímala. Jediná výjimka může být tehdy, když se jedná o matky s dětma a prokážou, že jsou z válečných zón. A vůbec Evropská unie, to je jeden velký nekontrolovatelný diktát.

B. Tak už to uzavřeme. Jak by měl vypadat Tvůj naprosto ideální den?
Č. Ráno začne…
(Kluci z kapely: Plzní.)
Č. Ale to vůbec ne. Ráno mě vzbudí takový něžný, libý pocit…
(Kluci z kapely s pohledem na sebe: jóó libej pocit…)
Č. Jo. Libý pocit, který potom přejde do konkrétního stadia se … no prostě je dobrá a naprosto báječně to dělá. (s pohledem na kluky) A k tomu mi podává Plzeň a k tomu svítí slunce, šumí stromy a kvokají slepice.

B. (smích) Pokud nebudou slepice kvokat celý den, tak je pořád ještě ráno nebo dopoledne. Co dál?
Č. Jsem pořád v posteli, příjemně unavenej a příjemně opivánkovanej a pak si pouštíme film. Potom se něco ke mně vsune pod peřinu… ale pořád běží ten film.

B. To by mě zajímalo, co je to za film?
Č. Nějaká faktografická válečná informace nebo Noire – nějaká krimi tvrďárna.

B. Tak máme asi 13. hodinu. Dál…?
Č. Začínám být vyčerpaný. A tak si vezmu tepláky a jdu do hospody, kde na mě čekají kamarádi.

B. Tak já Ti v 17 hodin utnu popíjení s kamarády.
Č. Pak půjdu domů, nasekám dřevo a zapálím si krb. Otevřu si láhev červeného a tiše se dívám do plamenů…

Tak to je všechno. A pokud chcete zjistit postoj rockera nebo si koupit tričko, tak tady je kontakt: www.vilemcok.com, facebook:vilém čok, vilém čok & bypass)