Na kafíčku s Blažkovou

Matouš Ruml

My nic nehrajeme, my si hrajeme…

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
R. Dětské divadelní studio, skauti, historický šerm, Dračí doupě…

B. Dračí doupě?
R. To byla taková fantasy hra, kterou jsme hráli. A v tom dětství jsme tím doslova žili.

B. Vy jste už jako dítě, hrál divadlo?
R. Od šesti let v Dětském divadelním studiu.

B. Takže Vy jste měl jasno od dětství, že budete hercem?
R. Jasně.

B. To jste neměl takové ty normální klučičí přání, být kosmonautem, popelářem…?
R. Vůbec ne. Mě to divadlo hrozně bavilo. Měli jsme takové heslo: My nic nehrajeme, my si hrajeme. A to jsme doslova naplňovali. Žili jsme tím. Když jsem později zjistil, že se dá herectví studovat, tak to byla naprostá úleva. A tím naším heslem se dá řídit celý život.

B. Takže jste nikdy nezalitoval svého výběru?
R. Ne. Ale ona ta má cesta k herectví nebyla jednoduchá. Poprvé jsem se nedostal na konzervatoř a musel jsem řešit, co budu dělat. Můj strejda je letový dispečer, tak jsem si říkal, že to by mě možná mohlo trochu bavit a přihlásil jsem se na Střední průmyslovou školu dopravní. Ale byl to hroznej úlet. Ten první rok se studuje provoz a ekonomika dopravy, což byla matika a technické věci. To mě dokonale probralo a řekl jsem si, že musím bojovat za to, co mě baví. Šel jsem znovu ke zkouškám na konzervatoř a vyšlo to.

B. Co Vašemu výběru povolání říkali rodiče?
R. Nikdy mi to nevymlouvali. Sice mě upozornili na fakt, že se herectvím nemusím uživit, ale podporovali mě. Moje maminka dokonce, když viděla, jak jsem na té průmyslovce nešťastný, tak mi zaplatila kurs herectví.

B. Chodí se na Vás do divadla dívat?
R. Pravidelně. Žádnou premiéru si nenechají ujít a někdy jdou i vícekrát.

B. Vy jste se sice hned napoprvé nedostal na konzervatoř, ale za pár let poté jste přebíral Cenu Thálie pro činoherního umělce do 30 let. Jaký je to pocit?
R. Byl to pocit zadostiučinění, za tu práci, kterou jsem dosud dělal. Na druhé straně se z udělování různých cen dělá poměrně velká mediální bublina. Já doufám, že to pro mě znamená, že tu práci budu dělat dál a rád.

B. Velkou popularitu získal seriál Comeback. Co Vám dal ten seriál?
R. Dal mi krásnou práci. Sešla se tam skvělá parta. Navíc nás bylo málo, pouhých sedm. S Kristýnou Leichtovou  i Maruškou Doležalovou jsme se znali ze školy, takže po všech stránkách to byla velmi příjemná práce. A blížila se více divadlu než natáčení. Měli jsme týden zkoušek, potom dva dny volno a pak se točilo. Za neskutečné srandy. Celý štáb se smál od prvních čtených zkoušek až do konce. Nikdy na to nezapomenu.

B. Myslím, že role puberťáckého Lexi, Vám přinesla velkou popularitu. Rozčiluje Vás ztráta soukromí?
R. Záleží na tom, jakou mám náladu. Někdy mám potřebu být sám, ale to neznamená, že když mě někdo osloví, tak ho odbývám. V tomto povolání s tím člověk musí počítat. Navíc, spousta lidí váhá: je to on, není to on? V civilu vypadám trochu jinak, než Lexa.

B. Hrajete šestnácti letého puberťáka a přitom už máte vlastní rodinu. Kolik je Vám vlastně let a prozraďte něco o Vaší rodině.
R. Je mi osmadvacet, jsem šest let ženatý a mám už dvě děti. Čtyř a půl letého syna a roční dceru. A je to super.

B. Máte na ně čas?
R. Teď jsem točil měsíc a půl film, to jsem se chodil domů jenom vyspat.  Ale jinak si myslím, že se rodině docela věnuji. Snažím se té práce brát jenom tolik, abych na ni měl čas. Dokonce jsem dal výpověď v Boleslavi…

B. Vy jste odešel ze stálého angažmá v divadle v Mladé Boleslavi?
R. Odešel jsem k 1. srpnu a jeden z důvodů byl právě čas na rodinu. Teď jsem na „volné noze“.

B. Chodíte do divadla jako divák?
R. Moc ne. A dost mě to štve. Mám spousty kamarádů, které bych chtěl vidět. Podaří se mi to zhruba jednou za měsíc. Pořád upřednostňuji svou rodinu.

B. Míváte před premiérou trému?
R. Většinou ne. A když už ano, tak deset minut před tím než vejdu na jeviště.

B. Máte nějaký rituál nebo talisman?
R. Žádný velký rituál nemám, ale před představením si většinou pustím nějakou hudbu, která mě uvolní. Třeba když jsem hrál  Equuse, tak jsem si vždycky pouštěl Jacksona a tancoval jsem.

B. Právě jste si tady v Déčku objednal hranolky se smaženým sýrem. Prozraďte, co nejraději jíte a co byste nikdy do úst nevzal?
R. Jsem všežravec. Na základní škole jsem se naučil nemít rád dušenou mrkev, ale myslím, že teď už bych jí snědl. Jinak jsem strašně na sladké.

B. Umíte vařit?
R. (smích) Myslím si, že jo, ale nemám na to čas.

B. Takže vaří manželka?
R. Když děláme maso, tak to vařím já, ale jinak vaří manželka.

B. A co si nejraději dáte k pití?
R. Já to střídám. Třeba po Hrabalovi mívám chuť na pivo, to bych si nikdy nedal po Romeovi. V Boleslavi jsem začal docela pít víno, protože tam měli mé oblíbené, z vinařství Hruška. Záleží na rozpoložení a únavě.

B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
R. V soukromí jsem dost nespolečenský a nemluvný.

B. A jaká nejlepší?
R. Jsem pozitivní. Každou situaci se snažím řešit s úsměvem, i když je to třeba nevhodné. Ale mně to pomáhá.

B. Věříte v Boha?
R. Ano.

B. V době, kdy spolu sedíme, je těsně před volbami. Co říkáte současné politické situaci?
R. Je mi z toho na blití. Byl jsem přesvědčen, že jsem ze všeho tak otrávený, že volit nebudu. Ale samozřejmě že nakonec k volbám půjdu a budu volit jednu z malých stran, která se mi líbí. Já se tou celou situací samozřejmě trápím, ale nechci se trápit. Chci, přes to všechno, brát celou situaci pozitivně. Zatím se o to, ne moc úspěšně, snažím.

B. Co Vám říká móda?
R. Mně nic. Když už mám roztrhaný džíny, tak si jdu koupit nový. Rozhodně nejsem designový ani módní člověk. Moje žena se stará, abych nevypadal úplně blbě.

B. Cestujete rád?
R. Cestuju hrozně rád. Ale poslední dobou na to vůbec nebyl čas.

B. Je nějaká země, kde jste ještě nebyl, a kterou byste chtěl poznat?
R. Itálie-Toskánsko.

B. Uměl byste žít v jiné zemi?
R. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ale asi ano. Jde o to, udělat rozhodnutí. Pak už by to určitě šlo. Až tady někdy vyhrajou komunisté, tak ten impuls k tomu rozhodnutí, bude velký.

B. Tak poslední otázka… Jak by měl vypadat Váš ideální den?
R. Nejen jeden den… v současné době bych chtěl být stále doma se svojí rodinou. Byl bych otec, byl bych manžel… Děti by byly šťastné, já bych byl šťastný… A bral bych za to peníze. To by se mi moc líbilo. A pokud je to poslední otázka, tak tam ještě napište, že tady v klubu mají dobré hranolky se sýrem…