Na kafíčku s Blažkovou

Josef Zíma

Ideální den je ten, kdy můžu vystupovat

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
Z.Dětství, to je maminka, tatínek, později dvě sestřičky. Díky své rodině, jsem měl moc hezké dětství. Mám spoustu příbuzných v Jižních Čechách. Rodiče se tam narodili. To já jsem už Pražák. A dětství jsem měl o to lepší, že jsme všechny prázdniny trávili u příbuzných právě v Jižních Čechách.

B. Byl jste jako dítě zlobidlo nebo vzorňák?
Z. Vzorňák jsem rozhodně nebyl. Ale velký zlobidlo, to také ne. Jo klečel jsem, dostal jsem občas nařezáno, ale nebylo to nějak mimořádné. Řekl bych, že jsem spadal do klučičího průměru.

B. Čím jste chtěl být, jako malý kluk?
Z.Tak určitě tam byl popelář. Jako kluci jsme za nima po ulicích běhali. A později mě zajímala biologie. Tatínek mi koupil mikroskop a já jsem pitval brambory (smích). A taky jsem měl doma bílé myšky, které jsem se chystal operovat (smích). Naštěstí tomu maminka zabránila. Ale to bylo všechno předtím, než jsem čuchnul k divadlu, k recitování, ke zpívání.

B. A kdy jste k tomu čuchnul?
Z.Už na škole jsem chodil do pěveckého kroužku. Zpívali jsme třeba Rožnovské hodiny a já zpíval sólo a ostatní holky a kluci zpívali jenom to – bim bam… To byl první základní moment. A jako dorůstající děti na gymnáziu, jsme už hrály operu bratří Křičků v tehdejším Tylově divadle. A tam jsem tomu propadl definitivně. Čuchnul jsem ke slávě.

B. Zalitoval jste někdy svého výběru? Třeba toho, že jste se nestal biologem?
Z. Ne, vůbec.

B. Vy jste ve své kariéře dělal docela skoky. Byl jste u Ježka, zpíval jste swing a pak dechovku…
Z. To byly životní okolnosti, které mi tu dráhu určovaly. Pro mě bylo základ divadlo a byl jsem v něm až do důchodu. Klidně bych mohl uvažovat i tak, že díky zpívání jsem přišel o spoustu rolí. Prostě jsem si uvědomil, že nemůžu mít všechno. A co se týká té žánrové pestrosti, kterou jsem zpíval… Víte, já mám rád všechnu muziku, akorát techno nemůžu. Vlastně, kromě opery jsem vyzkoušel všechno.

B. Málokdo v souvislosti s Vámi, řekne Josef Zíma. Pro většinu národa jste Pepíček…
Z.  Ne, že by mě to netěšilo. Ale vzhledem k mému věku mi to připadá trochu trapný… To mi vždycky říkala moje žena: „Ty jsi do smrti Pepíček a princ“ (smích).

B. Tak Pepíčku, co nejraději jíte a co byste nikdy do úst nevzal?
Z. Co nyní nejraději jím, nemá tolik společného s chutí, ale je to omezeno zdravotně. Ale jinak jsem všežravec. Vůbec si nevybavuji něco, co bych nejedl. Asi bych nejedl nějaké ty chrousty a šváby. Mám moc rád všechno z moře, no jo, ale teď mi to doktoři nedoporučují. Tak si zahřeším jen občas.

B. Co děláte, když máte volno?
Z.Já mám to obrovský štěstí, že moje práce je zároveň mým koníčkem. Já nejsem nikdy dost plný hudby.

B. Jak by měl vypadat Váš úplně ideální den?
Z. Do mého života vstoupili dva pravnuci. To jsou takový dva sladký kluci. Jednomu jsou dva roky a druhému dva a půl. To je doslova zamilování. Já jsem nikdy ke svým dětem neměl takový vztah. Nejkrásnější dny jsou, když mám ty kluky u sebe. A ideální den je i ten, když můžu vystupovat. To mě hrozně nabíjí. Já nemít ty špatný kolena, cholesterol a podobné potíže, tak si připadám jak dvacetiletý.