Na kafíčku s Blažkovou

Miluše Šplechtová

Pokud je člověk šťastný uvnitř, tak může žít kdekoliv

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
Š. Vybaví se mi oba dva rodiče. Ztratila jsem je velmi brzy. Vybaví se mi maminka, kterou jsem ztratila ve čtrnácti letech a tatínek, který odešel, když mi bylo 24 let. Oba jsou moje dětství. A pak bratr, s kterým jsme vyrůstali téměř jako dvojčata, protože mezi námi není ani dvouletý věkový rozdíl.

B. Byla jste takové to zlobidlo nebo vzorňák?
Š. Byla jsem taková opička na pérku. Neposeděla jsem. A neustále jsem se předváděla. Oblékala jsem si silonové šaty a sousedy obtěžovala nějakými písničkami nebo básničkami. Samozřejmě jsem si hrála i na indiány. Byla jsem poměrně živé dítě.

B. Čím jste chtěla být, jako malá holka?
Š. Měla jsem vzor ve své mamince, tak jsem chtěla být učitelkou. Myslím si, že učitelé a herci není až tak odlišné povolání. Každý dobrý učitel musí mít charisma a být tak trochu herec. Takže jsem se výběrem povolání tolik neodklonila.

Jako kriminalistka v Cestách domů
B. A kdy přišel ten zlom, že učitelkou nebudete?
Š. Přišlo to asi ve čtrnácti letech. Chodila jsem na piano a různé recitační soutěže. Pak jsem viděla film Babička s Libuší Šafránkovou a dočetla jsem se o ní, že studuje konzervatoř v Brně. Já pocházím z Mostu a zjistila jsem, že existuje i konzervatoř v Praze. Tehdy už byla maminka hodně nemocná, a když jsem jí říkala o svých plánech, tak ona proti tomu nic neměla, pouze jsem jí musela slíbit, že budu mít dobré vysvědčení. Maminka se už přijetí na konzervatoř nedožila.

B. Zalitovala jste někdy výběru svého povolání?
Š. Nikdy. My herci máme velké štěstí, protože si celý život hrajeme.

B. Ale teď už vlastníte divadlo, a to už není jenom o hraní si…
Š. Je to tvrdý. Když se Honza rozhodl založit soukromé divadlo, tak jsem ho v tom samozřejmě podporovala. Viděla jsem, že je nešťastný, chce se osvobodit a dělat své věci. Původně jsme chtěli založit jenom malinkej soubor, který si občas udělá nějaký ten zájezd. A z Honzy se najednou vyklubal manažer a podnikatel a začalo to fungovat a narůstat. Já to divadlo přirovnávám k našemu čtvrtému dítěti. O děti se musíte starat, abyste je dobře vychovala, a zrovna tak se musíte starat i o divadlo. Aby bylo úspěšné, aby ho měli lidi rádi, aby odcházeli spokojení a nabiti energií. Aby v té dnešní době, která není pro spoustu lidí příliš příznivá, se jim ukázalo alespoň nějaké hezké světýlko.

S manželem Janem Hrušínským
B. Jééé, to jste řekla moc hezky. Ale teď jdeme od práce. A k jídlu. Co nejraději jíte, a co byste nikdy do úst nevzala?
Š. Nejsem vybíravý člověk. Jím všechno. Jedinou výjimkou je dršťková polévka. Ale nemůžu říct, že bych něco nevzala do úst, protože jsem nikdy nebyla v situaci, že bych měla opravdu hlad. Teď bych vám mohla říct, že bych nikdy nejedla červy nebo hmyz, ale … nikdy neříkej nikdy.

B. Co si nejraději dáte k pití? Myslím alkoholického.
Š. Mám ráda dobré bílé víno. Prý spaluje tuky… (smích)

B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
Š. Někdy si věci příliš beru. A s odstupem času si potom vynadám, proč jsem to tak prožívala.

B. A jaká je ta nejlepší?
Š. Dokážu odpustit. Všichni jsme chybující.

B. Věříte v Boha?
Š. Nevím, jestli v Boha, ale v COSI věřím. Možná je to i tím, že mi brzy odešli ti nejbližší, a víra že tam někde něco je, pomáhá.

B. Máte doma nějakého zvířecího mazlíčka?
Š. Máme psa. Od doby, co jsem přišla k Hrušínským, tak jsme vždycky měli pejsky. Oni už měli psy jako děti. My jsme doma měli kočku, křečky, andulky, ale psa ne. Nyní už 29 let žiju se psy. Teď máme osmiletého retrívra, holku, jmenuje se Ema a je naprosto úžasná. Měli jsme i kocoura, který nám ve dvanácti a půl letech zemřel na selhání ledvin. To bylo v únoru. A v březnu, když byla dcera s kamarády na chalupě, tak šli večer do lesa. To byly ještě ty velké mrazy a dívali se na hvězdnou oblohu, a dcera ukazovala, že tam někde je Jupiter a v tom se za ní ozvalo – mňau. Malé kotě, které asi někdo vyhodil, se jí přilepilo k noze a evidentně ji nemínilo opustit.  Takže jsme hned během dalšího měsíce, jako kdyby nám ho někdo seslal, získali dalšího kocourka. Jmenuje se samozřejmě Jupiter.

Miluška s Emou

B. Ve své práci strávíte hodně času na cestách. Jezdíte ještě ráda na dovolenou?
Š. Celé letošní léto jsme trávili na chalupě. Tam se vyvalím na trávu, chodím na procházky s tou naší Emou, zavařuji… Ale jinak rádi cestujeme. Letos jsme byli na deset dní v New Yorku, navštívili jsme čtyři muzikály a bylo to něco báječného. A vůbec z New Yorku mám obrovský zážitek.

B. Je nějaká země, kde jste ještě nebyla, a kterou byste hodně chtěla poznat?
Š. Chtěla bych navštívit Austrálii, protože se nám tam teď na konci října vrací syn. Žil tam devět let a získal australské občanství. A protože tam budu mít zjevně první vnouče, tak doufám, že Austrálii poznám.

B. Mohla byste žít natrvalo v cizí zemi?
Š. To je úplně stejné, jako s tím jídlem. Myslím si, že ne, ale člověk nikdy neví, kam ho osud zavane. Pokud je člověk šťastný uvnitř, tak může žít kdekoliv. Ale musí být spokojený sám se sebou.

B. Jak by měl vypadat Váš ideální den?
Š. (smích) Já hrozně ráda lenoším. To je něco úžasného… Dobré papáníčko, skleničku vína, knížku a tichou muziku… Mezitím i usnout… Nádhera!