Je to až k neuvěření, ale tyto stránky z příbramského divadla píšu už od roku 2006!!!! Za tu dobu jsem v šatnách překvapila opravdu hezkou řádku herců nebo zpěváků. A to bez ohledu na žánr. Na konci května se mi vloudila taková myšlenka, kterou jsem okamžitě zapudila. Ale ona se pořád vracela. Přes své pochybnosti jsem si nakonec řekla: „Tak jo!“ Co se může stát? Maximálně mě odmítne nebo mě k němu vůbec nepustí. Napadlo mě totiž udělat rozhovor s houslovým virtuózem Ivanem Ženatým, který byl hvězdou závěrečného koncertu Hudebního festivalu A. Dvořáka.  V příchodu ke dveřím šatny mi kupodivu nikdo nebránil. V duchu jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že ten vážený umělec ve fraku, s motýlkem a vzácným nástrojem v rukou, může být přece alespoň trochu normální… Nadechla se a zaklepala. Vyzvání: „dále“, znělo poměrně tiše. Tak jsem vstoupila. Na první pohled jsem ho nepoznala. V šatně stál sympaťák v džínách a v tričku. Jediné, co odpovídalo mým představám, byl nástroj v jeho rukou. Právě jsem mu skočila do zkoušky. Po trochu nejistém představení jsem ho požádala o rozhovor a snažila se vysvětlit, že o hudbě si moc povídat nechci. Položil housle a nabídl mi židli: „Tak to zkusíme…“ 

Ivan Ženatý

Mám každou chvíli rande s novou láskou

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
Ž. Podhůří, lesy, koupání a dědův kůň, který když vyoral brambory, tak jsem na něm mohl jezdit. A v tomto duchu bych mohl povídat asi čtyři hodiny.

 B. Byl jste jako dítě vzorný chlapec nebo zlobidlo?
Ž. V době, kdy mi dala učitelka poprvé do rukou housle, tak jsem začal být vzorným chlapcem. Ale ten vzorný chlapec by se klidně mohl dát do uvozovek. U nás se topilo jenom v kuchyni, a když tatínek přišel domů a chtěl si s maminkou povídat, tak já jim do toho vrzal etudy. Takže vlastně obojí je pravdou.

B. V kolika letech jste začal být ten vzorňák s housličkami?
Ž. V šesti letech.

 B. Většina dětí začíná hrát na housle na přání rodičů. Vás to hraní opravdu už v těch šesti letech bavilo?
Ž. Většině normálních dětí, to samozřejmě v tomto věku vadí. Mně, jako nenormálnímu, to přinášelo radost. V osmi letech jsem začal veřejně vystupovat pro různé kluby zahrádkářů a včelařů nebo pro svatby. Takže pódium se pro mě velmi záhy stalo naprosto přirozeným prostředím.

 B. Takže vy jste vlastně vůbec neměl takové ty klučičí sny, být popelářem, kosmonautem… Vy jste chtěl být houslistou….
Ž. Ano, od mala jsem chtěl být houslistou. Tatínek mi to sice rozmlouval, protože věděl, že je to kočovný život. Ale od doby, kdy jsem přijel do Prahy studovat konzervatoř, tak už nebyly žádné pochybnosti.

B. Zalitoval jste někdy své volby?
Ž. Ani na okamžik. Kdybych věřil, že se život bude opakovat, tak bych si zvolil stejně.

 B. To se opravdu málokomu podaří. Tak půjdeme na pragmatičtější otázky. Co nejraději jíte a co byste nikdy do úst nevzal?
Ž. Já jsem měl laskavou, ale zároveň i přísnou matku. U nás neexistovalo, že by se něco nejedlo nebo, že by se nedojídalo. Takže jím všechno, ale jak šel život, tak jsem se trochu vzdálil typické české stravě. Před lety jsem po koncertě, právě s pražskými filharmoniky, šel s dirigentem na skleničku. A on měl hlad, ale restaurace už byly zavřené, a tak jsem ho vzal k sobě domů s tím, že něco uvařím. No, nedopadlo to moc dobře. A on mi druhý den daroval francouzskou kuchařku. Napsala ji paní Lavalová, což je Češka, která se do Francie provdala a tudíž věděla, jak se francouzské recepty dají udělat s českými produkty. A já jsem zkoušel jeden recept po druhém a zjistil jsem, že všechny jsou úplně dokonalé. Tato kniha byla moje kuchařská škola a na jejím základě, já dnes improvizuji.

 B. To vypadá, že vaření je přímo Váš koníček?
Ž. Ano, vařím rád. Když mám volný den a jsem doma, tak vždycky cvičím na housle. A protože mám kuchyň propojenou s obývacím pokojem, tak hraju a mezi tím si vždy odběhnu něco zamíchat nebo okořenit a zase hraju dál. Velmi dobře se tyto dvě činnosti doplňují. Ale samozřejmě nejraději vařím pro návštěvy.

 B. Co si rád dáte k pití? Myslím tím alkohol.
Ž. Bílé suché víno. A to nejen rád piju, ale rád ho používám i k vaření.

 B. Věříte v Boha?
Ž. Pro toho, kdo věří, Bůh existuje, a pro toho, kdo nevěří, prostě není. Pro věřícího, je poznání, že Bůh existuje tou nejdůležitější realitou.

 B. Z toho usuzuji, že patříte do první skupiny?
Ž. (krátké přikývnutí)

 B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
Ž. Někdy jsem naivní, důvěřivý a idealistický. Líbí se mi přirovnání – být hlavou v oblacích a nohama na zemi. To je ideální rovnováha, kterou každý z nás občas porušujeme. A já někdy více tíhnu do těch oblak a pak ztrácím půdu pod nohama.

 B. Jaká je Vaše nejlepší povahová vlastnost?
Ž. Asi vytrvalost a pracovitost. Taková ta nesnesitelná a dokonce až posedlá. Jednou mě na zájezdě kamarád požádal, zda by nemohl být přítomen, když cvičím. Tak u mě seděl a poslouchal dvě hodiny, tři hodiny… A když jsem odložil housle, tak se tak na mě podíval a povídá: „ Konečně jsem pochopil, že to s Tebou žádná žena nemůže vydržet.“

 B. Vaše práce znamená hodně cestování. Chce se Vám potom ještě cestovat soukromě? Třeba na dovolenou?
Ž. Soukromě vůbec nikam necestuji. Když mám volno, tak jsem doma. To jsou pro mě vlastně prázdniny. Pro mě je svátek být doma, vařit, prát, chodit na zahradu…

 B. Teď jste mě přivedl na otázku: jak zručný je doma houslový virtuos? Umíte si třeba přišroubovat poličku?
Ž. Umím. Ale v naší vesnici mám teď výborné sousedy, kteří mi říkají, abych dělal pouze to, kde jsem profesionálem. Když je zapotřebí, tak mi velmi ochotně pomohou.

 B. Poslechnete si i jiný druh hudby než je klasická?
Ž. Cíleně nikoliv. Ale když jedu autem, což bývá často, tak poslouchám i jiné žánry. A fascinuje mě, kolik máme, v oblasti pop music za posledních čtyřicet let, zpěváků. A od každého známe řadu písniček. Což je obrovské bohatství, které v jiných zemích není tak rozsáhlé.

 B. A v té klasické hudbě, který ze skladatelů, je Vám nejbližší?
Ž. To nedokážu říci. Ale v zásadě platí to, že dnes tady v Příbrami hraji Mendelsona, tudíž je mi nejbližší Mendelson.

 B. Co Vám říká móda?
Ž. Ve svém přirozeném naturelu, bych rád žil ve světě, který pojem móda vůbec nezná. Ale protože jsem na veřejnosti, a jsem pod vlivem různých agentů, tak musím na módu dbát. Ale občas mi připadá směšné, když opouštíme ten svůj přirozený naturel a přizpůsobujeme se něčemu, jenom proto, že to někdo zvolil.

B. Při Vašich zkušenostech, míváte ještě trému před vystoupením?
Ž. Nemám trému. Nazval bych to respektem. Je to podobné, jako když se hodně těšíte na nějakého člověka, se kterým se máte sejít. Jsou tam i otazníky – jaké to vlastně bude, a stále se k tomu ve svých myšlenkách vracíte. Také by se dalo říct, že mám každou chvíli rande s novou láskou.

B. Jak by měl probíhat Váš ideální den?
Ž. Já prožívám celou řadu diferentních ideálních dnů. Protože jsem měl hodně práce, tak se právě teď těším na týden, který bude složený z těch ideálních domácích dnů, kdy budu vařit, uklízet, prát a nebudu nikam vycházet. Ale zároveň vím, že se na konci toho týdně začnu těšit, až budu balit kufry a cestovat za vystoupením.