ROZHOVOR S VERONIKOU PICHLEROVOU 

Veronika Pichlerová, která v současné době studuje činoherní herectví na DAMU, se vám v naší nejnovější inscenaci Nebezpečné vztahy představí v roli Cecilie Volangesové. Co vám prozradí nejen o Cecilce a zkoušení v Příbrami, ale také sama o sobě, se můžete dočíst v krátkém rozhovoru.

PROČ SES ROZHODLA VĚNOVAT HERECTVÍ? MÁŠ NĚJAKÉHO DIVADELNÍKA V RODINĚ?

V rodině žádného umělce, ani nikoho, kdo by se věnoval herectví, nemám. Takže u mě to přišlo asi samo. Rodiče mě dávali na různé kroužky a mezi nimi byl i dramatický kroužek, kde mi paní učitelka řekla, že bych měla zkusit přijímačky na konzervatoř. Já jí na to tehdy odpověděla, že se tím rozhodně živit nechci, ale nakonec jsem to zkusila. Na Pražskou konzervatoř jsem se nedostala, z čehož jsem byla najednou smutná, takže jsem to musela zkusit znovu. Tentokrát na obor muzikál na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde jsem potom i odmaturovala. A vlastně mi až tam došlo, že se tomu herectví chci asi věnovat, když mi na tom najednou začalo tolik záležet.

TEĎ TEDY STUDUJEŠ HERECTVÍ NA DAMU – V ČEM JE PRO TEBE NEJVĚTŠÍ ROZDÍL MEZI NÍ A KONZERVATOŘÍ?

Na konzervatoř se chodí normálně jako na střední, takže tak ve čtrnácti, patnácti letech. DAMU je vysoká škola. Takže ten věk je podle mě největší rozdíl – člověk na střední věci bere úplně jinak a je celkově mladší v uvažování. Na DAMU by člověk asi už tak nějak měl vědět, jestli to chce opravdu dělat. A tam mu to dojde asi nejvíce, protože je ve škole pořád. Já ten rozdíl vnímám i v oboru. Protože na konzervatoři jsem studovala muzikál a na DAMU studuji činoherní herectví. Což je velký rozdíl sám o sobě.

CO MÁŠ NA HRANÍ, NEBO DIVADLE JAKO TAKOVÉM NEJRADĚJI?

Asi všechny ty příběhy. Proč se někdo nějak chová, proč osud člověka může skončit špatně nebo naopak dobře. Hodně mě na tom baví ta psychologie.

TY JSI HRÁLA UŽ I VE FILMU – BAVÍ TĚ TEDY VÍCE DIVADLO NEBO FILM? A POKUD BY SIS MĚLA VYBRAT, CHTĚLA BY SES V BUDOUCNU VĚNOVAT SPÍŠE DIVADLU, NEBO PRÁVĚ FILMU?

Ono, jak všichni říkají, to jsou docela odlišné obory, takže já to nerada srovnávám. Baví mě ale oba. Vždycky se tedy věnuji tomu, co mi život zrovna dává. Takže když přijde divadlo, tak se věnuji divadlu, ale zároveň mi tam ten film teď trochu chybí.

Na filmu mě baví přirozenost a detail a na divadle se mi líbí ta přítomnost – že se to vždy děje teď a tady. A každý večer to může být vlastně úplně jiné. Takže to nerada srovnávám, ale ráda mám oboje.

MÁŠ NĚJAKOU KONKRÉTNÍ VYSNĚNOU ROLI, KTEROU BY SIS NĚKDY CHTĚLA ZAHRÁT?

Vůbec, nemám a asi nechci takto přemýšlet. Baví mě totiž, že to chodí samo a že si v každé roli můžu najít nějaký kus sebe a to, co zrovna sama prožívám. Nebo se to alespoň snažím hledat, abych každou tu postavu lépe pochopila.

A NĚJAKÉ DIVADLO NEBO SOUBOR, SE KTERÝM BYS CHTĚLA NĚJAK SPOLUPRACOVAT?

Zatím takové myšlenky vůbec nemám. Říkám si, že co život zrovna přinese, tak to přinese. Ale ráda bych byla tam, kde se mi to bude líbit a budu se tam cítit dobře.

JAK SES DOSTALA K MOŽNOSTI HRÁT PRÁVĚ V PŘÍBRAMSKÉM DIVADLE?

Oslovil mě pan Milan Schejbal, protože je to můj ročníkový vedoucí na DAMU – takže jsem se k tomu dostala takto.

JAK SE TI S PŘÍBRAMSKÝM SOUBOREM ZKOUŠÍ?

S herci a panem Schejbalem v čele se mi zkouší opravdu příjemně. Jsem za tu možnost moc vděčná, až vlastně ani moc nechápu, jak se mi to mohlo poštěstit tady být. Jen si tu ráda odložím to, že se tu cítím hezky.

JE PRO TEBE NÁROČNÉ SKLOUBIT ZKOUŠKY JEŠTĚ SE ŠKOLOU?

Jde to, dře to.

O ČEM JSOU PRO TEBE OSOBNĚ NEBEZPEČNÉ VZTAHY?

Pro mě jsou o lidských hranicích, manipulaci, zradě, ale i lásce. Jak všechny tyhle pohnutky můžou zamávat s osudem několika lidí najednou.

HRAJEŠ POSTAVU CECILIE VOLANGESOVÉ. JAKÁ PODLE TEBE JE A TI I NĚČÍM BLÍZKÁ?

Ona je především naivní a zvědavá. Kvůli té zvědavosti pak ale také podle mě hodně rychle dospěje. Všechno ji totiž zajímá a chce vědět, co jak funguje. A protože vyrůstala v takovém prostředí, ve kterém vyrůstala, tak má svůj osud tak trochu předurčený. Moc mě na té postavě ale baví, že se nějak vyvine – nezůstane naivní a čistá. Ostatní ji pošpiní a jí se to vlastně i líbí, i když moc neví, co s tím má dělat. Ale po návratu z kláštera chce prostě cítit nějaký život.

Společnou máme rozhodně zvědavost a dychtivost po tom, co je co, a konec konců i tu naivitu. 

PROČ BY MĚLI DIVÁCI PŘIJÍT PRÁVĚ NA NEBEZPEČNÉ VZTAHY?

Asi proto, že si v tom každý může najít něco svého. Je to o vztazích, takže minimálně nějakou nuanci sebe v tom může vidět každý. A třeba se nad sebou zamyslet, anebo taky ne…

JAK SE TĚŠÍŠ NA PREMIÉRU? TRÁPÍ TĚ TRÉMA, NEBO TO MOC NEVNÍMÁŠ?

Tak s tou první hlavní zkouškou přišel trochu stres, ale doteď jsem to ani moc neřešila a ani jsem nad tím moc neuvažovala. Nechtěla jsem se tím nějak zasekat a zablokovat. Prostě jsem si to užívala a nasávala vše jak houba. Teď už trochu přichází tréma a mám strach, abych něco nepokazila. Ale myslím, že je to takový zdravý strach, spíš asi respekt.