Zeptali jsme se

Režie: Kateřina Baranowska

Kateřino, tvoje jméno jsme v příbramském divadle zvyklí vídat v rámci inscenačního týmu, ale až na jedinou výjimku šlo vždy o výpravu (scéna a kostýmy). Jak to přišlo, že režíruješ?

Lákalo mě to odjakživa, protože když přemýšlím nad výpravou, musím mít nějakou představu o tom, jak by se v prostoru a kostýmech navržených mnou ta daná inscenace mohla realizovat. Čili teoretický náznak nějakého režijního řešení mám v hlavě s každou inscenací. Samozřejmě režisérova cesta je pak často úplně jiná a je to tak v pořádku. Ale pro své čisté svědomí musím mít představu, jak by se hra dala v mé výpravě hrát. A když už je člověk schopen nějakou koncepci „vypotit“, je to pak dál už jen věc odvahy a příležitostí. Odvaha mi nechybí a příležitost mi k mé radosti dalo příbramské divadlo.

Film Tajemství hradu v Karpatech zná, myslím, hodně lidí. Bude vaše inscenace spíš pro jeho fanoušky? Nebojíš se srovnávání?

Dramatizace je úplně jiná a kromě základních dějových faktů a některých postav, jež vyplývají z literární předlohy, nemá s filmem mnoho společného. Rozhodně se nebudeme snažit převádět onen film na jeviště. Doufám, že budeme natolik odlišní, že naše inscenace s filmem srovnat nepůjde, a doufám, že dokážeme zaujmout něčím jiným, takže ani fanoušci filmu nebudou litovat.

Tvoje zdejší první režie (společně s Denisou Novou), Dvacet tisíc mil pod mořem, byla velmi úspěšná a krásná inscenace, hráli v ní samí herci-muži. Jak se těšíš na zkoušení tentokrát se „smíšeným týmem“?

Těším, ale i se trochu bojím. Ani ne kvůli tomu, že půjde o smíšený tým, ale spíš proto, že u „Mil“ nám během zkoušení vznikla pěkná parta (i když hoši asi zprvu nebyli úplně nadšení z ryze dámského velení ). Nakonec to vypadalo, že představení hráli moc rádi – i když nechci mluvit za ně. Nastavila jsem tím trochu sama sobě „laťku“, asi se neubráním srovnávání s tehdejším zkoušením. Ráda bych, aby se podobná atmosféra zopakovala, naštěstí se v podstatě se všemi herci znám díky tomu, že už jsem s nimi spolupracovala jako scénografka a kostýmní výtvarnice. A v obsazení jsou i dva herci z „Mil“, a tak doufám, že i oni napomohou tomu, aby práce byla stejně prima jako tenkrát.

Příbramské divadlo není jediné, které uvádí tvoje režie, přibliž nám svoje další režijní kousky, prosím.

Divadlo rozmanitostí v Mostě momentálně uvádí mou inscenaci Drákula. Jde o loutkové představení, čili primárně zaměřené na děti. Ale z reakcí rodičů soudím, že i dospělý doprovod se má čím pobavit.

Víme, že pro Tajemný hrad v Karpatech sama také připravuješ výpravu, která i vzhledem k titulu bude jistě fantastická Můžeš o ní něco prozradit?

Výprava bude volně navazovat na poetiku, jakou měly „Míle“, půjde tedy o antiiluzivní přístup, kdy je ponechán prostor pro divákovu fantazii. Ostatně to souvisí i s tím, o čem už jsem se zmínila: nechceme si hrát na jevištní kopii filmu. Ale co samozřejmě nesmí a nebude chybět, jsou Orfanikovy fantastické vynálezy, bez těch by se to neobešlo.

Výprava, režie… není už na čase napsat si také scénář?
To ráda přenechám literárně talentovanějším. I když jeden už jsem si napsat musela, a to dramatizaci právě pro svou inscenaci Drákuly. Na vhodný divadelní text jsem totiž nenarazila, a když už jsem si udělala zálusk na tento námět, nechtěla jsem hodit flintu do žita. Nicméně nepokládám psaní za svou doménu a napříště si ho ráda odpustím.

Jaká byla Tvoje cesta k divadlu?

K divadlu jsem se dostala vlastně díky kamarádům z České Lípy, odkud pocházím. Hráli a hrají tam amatérské divadlo. Tam to všechno kdysi dávno začalo. Velmi důležité, ba naprosto klíčové v celé té mojí historii je ale setkání s režisérem, kterého tady v Příbrami dobře znáte. Je to Milan Schejbal, stávající umělecký šéf Divadla A. Dvořáka. Dal mi mou první profesionální příležitost, ještě když jsem byla na DAMU. Posléze naše spolupráce pokračovala a pokračuje dodnes, čemuž jsem samozřejmě moc ráda.

Vím, že se věnuješ dalším zajímavým činnostem, nejen divadlu, prozraď, chlub se!

Nevím, je-li se čím chlubit, ale pravda je, že se věnuji i keramice a výrobě šperků. Keramika je asi následek toho, že jsem absolventkou sklářské průmyslovky. Jenže zpracování skla je příliš technologicky náročné na to, aby se mu člověk věnoval tak nějak „podomácku“. A tak jsem odbočila ke keramice, která je v tomto ohledu dostupnější, co se týče materiálů a zařízení. Se sklem mají vzdálenou souvislost i ty šperky, protože je vyrábím z cínu postupem, který se vyvinul z techniky „tiffany“, což je jeden ze způsobů výroby vitráží. Je to spíš koníček, ale baví mě, když můžu vytvořit něco, co tu po mně zůstane – pokud to někdo nevyhodí Dělat divadlo je krásná práce, ale přeci jen je hrozně pomíjivé…