Covidové období u Budžesáků

Jak jsem v minulém článku psala, Hrdý Budžes se nehrál 275 dní. Docela mě zajímalo, co Budžesáci celou tu dobu dělali.

Libor Jeník
Pro mě to byla příležitost vyzkoušet si zase něco jiného. Bylo to období, kdy člověk musel rychle reagovat a hledat práci. Peníze na živobytí jsou potřeba.
Co všechno jsi dělal?
Od práce na stavbách, montáže kuchyní, po drobné pečení, až po rozvážení brýlí po optikách. No, pracoval jsem fyzicky. 
Kdyby Tě někdy štvala kolegyně Vlčková, tak zatáhneš oponu a můžeš se živit čímkoli jiným, že jo?
To bych ji zabetonoval do základové desky. To už umím dobře a rychle. Ale vážně, mně se po kolegyních stýskalo. Po Báře, po Jarce…moc ne… (smích) Celá ta parta mi chyběla.

Jarmila Vlčková
Já jsem se věnovala svým koníčkům. Šila jsem a fotila. A s Pavlínou jsme vydaly další knihu.
Co jsi šila?
Říkala jsem si, že pro štěstí začnu šít andílky. Jenže andílek musí mít nějaký obličej. A tak jsem si vybrala Fridu Kahlo. První jsem šila anděla, pak jsem byla požádána o brož, potom o polštáře a nakonec jsem přidala tašky.

I ty jedna výtvarnice! A co jsi fotila?
Vždycky jsem si přála fotit divadlo, tak to se mi splnilo. 
A do jakých divadel jsi s foťákem vlezla?
Fotila jsem Simonu Babčákovou a její improvizační divadlo, pro Divadelní společnost Háta dvě inscenace. A pro divadlo v Mladé Boleslavi jsem nafotila sérií fotografií, které měly vyjádřit, co udělá covid s divadlem, které má stálou scénu. Ale fotila jsem samozřejmě i jiné věci, například křtiny. Ale neměla jsem tu dobu úplně veselou, protože jsem se potkala s tím úplně nejtvrdším covidem.

Jarmila se jenom stručně zmínila, že s Pavlínou Jurkovou vydaly další knihu. Jmenuje se Hra o sen a je to už třetí kniha těchto autorek. Všechny tři se staly bestsellery. A Hra o sen získala 2. místo v soutěži Cena za literaturu pro děti a mládež „Suk – čteme všichni“.  Joo, to je tak, když někdo umí všechno.

Úplně první knihou byl Viktor a teta Bobina a úplně první křest této knihy byl v Déčku. Na jevišti se sešly všechny – ilustrátorka Martina Fojtů, Jarmila Vlčková, Pavlína Jurková. A nechyběl ani Libor Jeník s kytarou. Mezi tím vším se pletla teta Agáta. Křtilo se barevnými kuličkami.  

Libor fyzicky pracoval, Jarmila tvořila a co Bára?

Bára Hrzánová
Během loňského dubna jsem někde viděla, jak Anna K jezdila s kytarou za seniorama. Já se v té době flákala s Radkem na zahradě, ten pocit nepotřebnosti byl nejhorší. A jak je člověk otupělej, jsem Radkovi říkala, jak se ti muzikanti mají. Oni vezmou kytaru a hrajou. A jak jsem to vyřkla, tak se mi hned rozsvítilo. Vždyť jsem odehrála takových koncertů jenom s Máriem Bihárim. Tak jsem zavolala své kamarádce Renátě Králové, ta zvedla telefon a během deseti minut už měla desítky zájemců o koncerty. Pak jsem zvedla telefon já a zavolala Máriovi a Nicholasovi, trumpeťákovi z Conduranga. A ve druhé polovině dubna jsme vyrazili – domovy důchodců, hospice, dětské domovy, psychiatrické léčebny. Říkáme si Cigán tours a jezdíme pořád. Já jsem poprvé v životě a naposled, poslechla soudruha prezidenta Zemana, který řekl, že ti komendianti mají místo kšeftíků, tím pravděpodobně myslel naší celoživotní práci, jezdit bavit důchodce. A my jsme tak učinili a činíme tak dodnes. 
To je hezký. Zažili jste během této bohulibé koncertní šňůry i nějaké problémy?
Problém byla zima. My jsme většinou hráli venku a v zimě jsme důchodce na mráz vyhánět nemohli (smích).
A co jsi dělala v zimě?
Dostala jsem formičky na sádrové odlitky figurek do betlémů. Tak jsem začala barvit Josefa, Marii, Ježíška… A pak mi kamarádi začali nosit různé věci, abych je nabarvila. Já jsem holka od střelnice, takže to musí být všechno barevný a třpytivý, ale zároveň jsem cikánka, tak hodně věcí šlo do tmava (smích).

Pokud vás zajímá, jak takové koncerty vypadaly, klikněte si na odkaz.

Podpora koncertní tour Báry Hrzánové | Audiolight service s.r.o.