Daniela Šišková: Jsem hodná holka, ale číslo (rozhovor)

Daniela Šišková je novou členkou příbramského souboru. Po vystudování DAMU, obor alternativní a loutkové herectví, dostala nabídku a odešla do Západočeského divadla v Chebu. „Hodně jsem tu nabídku zvažovala – jestli jít do stálého angažmá, jestli jít do Chebu, když to mám z Brna daleko, navíc jsme s naším ročníkem chtěli zakládat divadlo. Ale nakonec jsem si ujasnila, že divadlo dělat chci. A že ho tudíž budu dělat klidně v Chebu.“ V Chebu zůstala tři roky. Kudy vede cesta z Chebu do Příbrami? „Z Chebu už byl čas odejít. V Praze jsme založili s lidmi z ročníku divadlo „11:55 (zapětdvanáct)“, a já jsem ho dojížděním moc nestíhala. Cheb je daleko i od mé rodiny a přátel. Tak jsem se rozhlížela, která divadla hledají herečku. Životopis jsem poslala i do Příbrami. Tenkrát se mi nikdo neozval, takže jsem s tím už nepočítala. Byla jsem mile překvapena, když jsem dostala nabídku na hostovačku v inscenaci Obsluhoval jsem anglického krále. A po ní přišla nabídka na stálé angažmá.“
Danielu Šiškovou jste u nás už mohli vidět v inscenacích Obsluhoval jsem anglického krále a Arabská noc.

Tak je na čase Danielu vyzpovídat…

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
Š. Morava. Když se řekne dětství, tak mi na mysli vyvstanou věci, které mě dnes mrzí, že jsem tenkrát nedělala. Baví mě folklor, kroje, moravské písničky a cimbálovky… teprve nyní se vlastně začínám o Moravu zajímat. Zajímám se přírodu, o bylinky… Vracím se k těm počátkům a tradicím, které Morava má, a které jsem jako dítě neřešila. 

B. Moravu objevujete až nyní. A co bylo v tom dětství?
Š. Právě ten nezájem o tradice. Jednou na hody mě naši oblékali do kroje, vyfotila jsem se snad s celou rodinou a u toho jsem pořád brečela a byla na všechny naštvaná. Pak jsem si vydyndala džínovou sukýnku s tričkem a na fotkách jsem najednou zářila štěstím.

B. Máte sourozence?
Š. Mám o pět let staršího bratra. 

B. Jak jste spolu vycházeli? Prali jste se?
Š. Brácha je introvert. Velmi inteligentní a zahloubaný do knih a počítačů. Což měl od mala. Jediný, co brácha aktivního dělal, byl fotbal. To já jsem byla za toho kluka. Pobíhala jsem po vesnici, skákala přes potok, chodila domů s odřenými koleny… Neprali jsme se. Spíš jsem byla taková ségra, která dolejzá a zlobí. Třeba zrovna seděl u počítače a já jsem mu začala dělat divný účesy a líčit ho… Michal mě toho ale hodně naučil, a mám ho moc ráda.

B. Asi se nemám ptát, jestli jste byla zlobidlo nebo vzorňák?
Š. Já jsem byla zlobidlo vzorňák. Chodila jsem domů pořád s něčím rozbitým a špinavá, pořád jsem něco vyváděla. Byla jsem živel. Ale zároveň jsem byla slušná. Ve škole jsem neházela houbou a nevymýšlela různé lotroviny. Prostě hodná holka, ale číslo. A tak to mám pořád. 

B. Měla jste v dětství sen, čím byste chtěla být?
Š. Původně jsem chtěla být indiánkou, ale tohle povolání v tabulkách nenajdete… Od šesté třídy jsem chodila na taneční konzervatoř a tam se ve mně probudilo takové to – jééé jeviště, diváci… Takže jsem v tu chvíli už věděla, že chci být tanečnice nebo herečka. A protože mám skoliózu, tak divadlo vyhrálo.

B. Zalitovala jste někdy toho, jaké povolání jste si zvolila?
Š. Ano. Asi každý občas zapochybuje. Toto povolání je náročné časově, psychicky… Občas mě to štve i ve vztahových věcech, jsme emotivnější, citovější… A finančně to není nejlepší. Většina herců si hledá další přivýdělky…

B. A bylo to někdy tak velké, že byste uvažovala o odchodu?
Š. Ne.

B. Co tomu výběru říkali rodiče?
Š. Naši jsou naprosto skvělí. S čímkoliv jsme přišli, tak nám fandili a pomáhali nám naše volby uskutečnit. Když jsem řekla, že chci být herečkou, tak mi sehnali učitelku herectví. Když měla přijít vysoká škola, tak jsem podala přihlášky na JAMU do Brna a na alternu na DAMU do Prahy. Přijaly mě obě školy. Naši mi doporučili Prahu, i když věděli, že to bude dvakrát dražší. Vybrat si mezi těmito školami, bylo pro mě nejtěžší rozhodnutí. 

B. Už víme co Vy a rodiče, tak trochu jinak… Co Vy a muži?
Š. (smích) Tak ano, mám přítele.

B. Co nejraději jíte, a co byste nikdy do úst nevzala?
Š. Já se se svým přítelem učím jíst věci, které jsem nikdy nejedla – například houby. Také jsem se naučila jíst chobotnice a mořské plody, což je pro mě velká meta. A před týdnem jsem poprvé ochutnala tvarůžek. Asi bych nejedla různé červy a hmyz. Jednou za rok si zkusím vzít olivu a vždycky jí vyplivnu. A co bych opravdu nevzala do úst, jsou povidla. Ale jinak jsem vlastně ve fázi objevování.

B. A co tedy jíte ráda, aniž byste to teprve objevila?
Š. Mám ráda vietnamskou a indickou kuchyni nebo sushi, ale k němu jsem si taky musela najít cestu.

B. A co si ráda dáte k pití? Myslím alkoholického.
Š. Opravdu dobré víno. Díky té Moravě. Takže si víno běžně v baru nedávám. Mám ráda i silnější piva typu ALE, ale nemusím tvrdé.

V tuto chvíli právě začínala inscenace Obsluhoval jsem anglického krále. A tak jsme se z kanceláře Čiperky přesunuly do šatny. Daniela se oblékla do kostýmu a pak to začalo – ze šatny rychle na jeviště, z jeviště do šatny pokračovat v rozhovoru – a znovu. (Danielo, díky za trpělivost).

B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
Š. Hodně věci řeším, i když je to třeba prkotina. A tím pádem jsem i dost nerozhodná. 

B. A jaká je ta nejlepší?
Š. (smích) Na tenhle rozhovor jsem se asi měla připravit… Pro mě osobně, je důležité vědomí, že se snažím být férová, poctivá, žít slušně, myslet na naši zem, myslet ekologicky.

B. Jste věřící?
Š. Nevěřím v Boha. Naši nás v tom ani nevychovávali. Ale věřím na NĚCO – něco vyššího, co je nad námi, v energii, pozitivní myšlení…  Proto se nemodlím k Bohu, ale sama k sobě, ke svým myšlenkám, aby šly tím správným směrem, který mi pomůže. A proto je mi velmi blízká jóga.

B. Tak přejděme k herectví. Máte trému?
Š. Jsem velká trémistka. Zvlášť u castingů a před premiérou. Na to, že jsem herečka, tak se občas stydím. Ale jsem ráda, že trému mám. Kdybych jí neměla, tak by bylo něco špatně. 

B. Herci jsou většinou pověrčiví. Máte před premiérou nějaký amulet nebo rituál?
Š. Pověrčivá jsem a nejsem. Vím, že když mám kostým na sobě, tak by se neměl zašívat, když jsou třeba korepetice, tak si nesedám do první řady, ale rituál nemám. Před představením se hodně rozmlouvám a opakuji text. Když to neudělám, vždy to pak na jevišti poznám.

B. Až bude Daniele Šiškové 50 let, jak by měl vypadat její život?
Š. Chtěla bych domek se zahradou. Nechtěla bych tam bydlet sama, ale alespoň ve čtyřech a nebyly by to kamarádky (smích). Všichni bychom byli zdraví. Abych dělala to, co dělám teď a dělala to dobře. A stejně ráda.