Eliška Nejedlá: Herečkou jsem být nechtěla (rozhovor)

V tomto roce se stala členkou hereckého souboru Eliška Nejedlá. Příbramské jeviště si vyzkoušela ještě jako hostující herečka v Archivu jazyků a Dámě na kolejích.

Od svého angažmá jste ji mohli vidět v inscenacích Jak jsem vyhrál válku, Splašené nůžky a v Tanci na konci léta.

A co je ta Eliška vlastně zač? Přečtěte si rozhovor.

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
N. Spousta krásných věcí, zážitků, vzpomínek a hlavně rodina. Měla jsem moc hezké dětství.

B. A kde jste ho strávila?
N. Na okraji Prahy – Říčany, Uhříněves – a volný čas většinou po prarodičích v Kácově a v Novém Městě pod Smrkem. 

B. Byla jste jako dítě zlobidlo nebo vzorňák?
N. Myslím, že jsem byla určitě spíš vzorňák. Rodiče nám nikdy nebránili trávit čas s dospěláky, od nichž jsme toho hodně odkoukávali a odposlechli. Jednali s námi otevřeně, takže jsme byli s bratrem poměrně brzy uvědomělí a odpovědní.

B. A to jste se s bráchou jako děti neprali?
N. (smích) I jako dospělí bychom se někdy nejraději servali. Ale víme, že se máme rádi, i když naše projevy tohoto citu nejsou někdy úplně nejšťastnější. Ale jak se říká, „co se škádlívá, to se rádo mívá“!

B. Čím jste chtěla být jako malá holka?
N. Neměla jsem nějaké vysněné povolání. Ani herečkou jsem nechtěla být. To chtěl právě už od dětství brácha. Asi mi to i jeden čas měl  trochu za zlé, že jsem mu „vzala sen“. Ale teď je podle mě všechno, jak má být – studuje režii, a tam si myslím, že se našel.

B. A proč jste šla na konzervatoř, když jste nechtěla být herečkou?
N. Přihlášky jsem měla na gympl a na polygrafii. Ale před ukončením devítiletky jsem se na táboře potkala s kamarádkou, která říkala, že se v Praze hlásí na konzervatoř, na herectví. A tak jsem si řekla, že to zkusím taky.

B. A to jste se vůbec nepřipravovala?
N. Chodila jsem na přípravné kurzy. A nakonec jsem se na odvolání na konzervatoř dostala. Ta kamarádka se nedostala, brácha se nedostal… tak jsem si říkala, že je to asi znamení shůry, že to tedy zkusím.

B. Co na Váš Výběr říkali rodiče?
N. Naši nejsou ani jeden z branže. Myslím, že tuhle cestu čekali hlavně od bratra, takže jsem pro ně vlastně asi docela překvapením. Ale rozhodně nás oba podporují a vypadá to, že jsou pyšní. A to je pro mě moc důležité.

B. A co po konzervatoři?
N. Šla jsem ještě na Konzervatoř Jaroslava Ježka, studovat tvorbu textu a scénáře. Ale už mě to nebavilo, takže jsem po jednom semestru odešla. A protože jsem kromě konzervatoře nikde nehrála, a byl čas se postavit na vlastní nohy, tak jsem šla pracovat do jednoho lifestylového e-shopu. Tam jsem postupně prošla různými pozicemi a tím i různými náplněmi práce. To byla velká škola.

B. A dál…
N. Tady u vás v divadle si Danka Šišková zlomila nohu a Milan Schejbal mi zavolal, jestli bych za ní nemohla v Archivu jazyků zaskočit. Tak jsem si v práci vzala tři dny dovolené a zaskočila. Pak přišla nabídka na Dámu na kolejích. Tak jsem kloubila zkoušení a půl úvazek v práci. Ale bylo to hrozně náročné. Začala jsem si hledat jinou práci. Ale naštěstí, za pět dvanáct, mi pan Schejbal nabídl angažmá. A tak jsem si řekla, že těch šest let na konzervatoři jsem přece nestrávila proto, abych pak angažmá, na které jsme všichni během studia čekali, nevzala.

B. A proč jste vlastně tu herečku nechtěla dělat?
N. Já jsem si neuměla představit, že se budu živit „sebou“. Moc jsem si nevěřila, pořád se s někým srovnávala a pozorovala se. Ale když jsem se pak začala živit jinou prací, kterou jsem byla schopna se naučit dost rychle, začala jsem si víc věřit. Pak ten záskok tady v divadle mi taky dost dal. A já jsem zjistila, že jsem už hlavou někde jinde než před pár lety, a že mě to neskutečně baví! Bylo evidentně potřeba si zkusit jinou profesi, abych zjistila, v čem je mi nejlíp. 

B. Tohle bylo poměrně zásadní rozhodnutí. Nelitujete?
N. Ani vteřinu…

B. Funguje to s kolegy?
N. Já myslím, že ano. Alespoň já ten pocit mám. 

B. Tak dost herectví. Co nejraději jíte a co byste do úst nikdy nevzala?
N. Nejraději mám vietnamskou kuchyni. A miluji avokádo. A co bych nevzala do úst? V létě jsem s tatínkem byla v Číně, kde na takových pouličních vozítkách prodávají různé pařátky a divně vypadající věci. Pařátek jsem sice ochutnala, ale stačilo. Nemám ráda vnitřnosti, kromě játrových knedlíčků a rozhodně bych nemusela zkusit hmyz, nebo takovou nějakou havěť…

B. A co si ráda dáte k pití. Myslím alkoholického?
N. Víno. V zimě spíš červené, v létě bílé.

B. Jaká je Vaše nehorší vlastnost?
N. Protože jsem Beran, jsem poměrně umanutá. A také jsem občas až hypersenzitivní… V soukromém životě se mi to špatně krotí.

B. A ta nejlepší?
N. Asi empatie.

B. Máte známost?
N. Teď nemám.

B. Věříte v Boha?
N. Ano. Ale nejen v Boha. Nahoře toho musí být mnohem víc. Osud, vesmír… 

B. Tak do reality. Co říkáte současné politické situaci.
N. Abych pravdu řekla, v tomhle ohledu se moc neangažuji, ale troufám si, a nestydím se, říct, že je to průser.  Rozhodně nejsem hrdá na našeho prezidenta. Nejsem hrdá ani na našeho premiéra. A už vůbec nejsem hrdá na jejich pikle…

B. Cestujete ráda?
N. Cestuji moc ráda. Ale, bohužel, to moc nedělám. 

B. Je nějaké země, kde jste ještě nebyla a moc ji chtěla navštívit?
N. Je jich spousta. Třeba právě Vietnam. 

B. Je „něco“, co byste si přála, aby ve Vašem životě bylo?
N. Chtěla bych, aby tam byla bezmezná láska. A rozhodně chci, aby tam byly moje děti. Snažím se, a budu se snažit, žít tak, abych nemusela ničeho litovat a byla spokojená ve všech ohledech.

B. Jak by měl vypadat Váš ideální den?
N. Chtěla bych se probudit někde, kde je naprostý klid. Slyšela bych jenom šumění vody, a je jedno jestli by to byla řeka nebo moře. Ptáci, sluníčko… ale to by nesmělo úplně pařit. Dala bych si dobrou snídani, ve které by nemělo chybět avokádo. Šla bych na procházku do lesa, kde bych se nebála (smích). Pak sama na dobrou kávu do hezké pražské kavárny. A kromě toho času v kavárně by se mnou byl někdo, s kým je mi dobře. Rodina, kamarádi… Ono je vlastně asi jedno, kde bych ten den strávila a jak, ale důležité je, aby to bylo s někým, s kým je mi dobře. To jsou nejhezčí dny.