Fany Blažková alias Guth-Jarkovský

Rozhodli jste se jít do divadla? Tak by to mělo vypadat asi takhle:

1. Do divadla se patřičně obleču
Sama z toho mám dobrý pocit, že můžu zase vyvětrat ze šatníku šaty nebo halenku. Vždyť by tam jinak zestárly a nedej bože, abych něco přibrala! To bych je mohla rovnou vyhodit.
Kdysi  jsem ve foyer zaslechla jednoho mladíka: „Máma mi taky říkala, abych se slušně oblíknul. Ale vona je sto let za opicema. Nevím, proč bych nemoh jít v džínách?! Dneska se takhle chodí všude. V kvádru se chodí maximálně do tanečních. Teda prej, já sem tam nechodil.“ Mladý muži, jsem sice stará, ale nejsem (ani tvoje máma) sto let za opicema! Jít do divadla je tak trochu rituál. 99% diváků se slušně obleče a vadí … ano, VADÍ nám džíny, kapsáče, trika, svetry, mikiny (někdy dokonce s kapucí), sandály a dokonce ledvinky. Není Ti blbý, že se po Tobě všichni koukají? A nedoufej, že jsou ty pohledy obdivné..
 
A frajere, i Tvoji vrstevníci jsou asi sto let za opicema.

Na internetu jsem našla diskuzi k oblečení do divadla:
Byla jsem se známým, který chtěl se mnou do divadla, vzal si tmavě modré džíny, botasky a košili s vestou. No…nebylo to tak strašné, ale styděla jsem se za něj. Chlap, co nemá oblek, není prostě chlap.

Je to pravda, v riflích či džínách vás tam nejspíš nepustí, stalo se mi, že tam nepustili jednoho pána, který měl rifle, byť černé. Pro jednou by manžel černé kalhoty přežít mohl, ne?

Tak vida! Někde v džínách do divadla nepouští!

2. Před odchodem do divadla nejím aromatické jídlo
Cibuli, česneku a dalším aromatickým potravinám se vyhýbám. I když budete mít na sobě „malé černé“ nebo oblek, příjemnými společníky pro diváky na vedlejších sedadlech rozhodně nebudete. Jednou jsem to zažila a zkazilo mi to celé představení. Fuj!

3. Do divadla jdu včas
Utíkám pouze na autobus! Když jdu do divadla, tak si čas udělám. Vždyť i na to oblečení ho potřebuji. Nechápu diváky, kteří ufunění a zpocení (v tom slavnostním oblečení) dobíhají k šatně. Pak celí uřícení klesnou do sedadel a nějakou dobu, než se vydýchají, nejsou schopni sledovat děj.
Já si před představením dám ve foyer kávu, chlebíček nebo sklenku vína a příjemně si popovídám s těmi, s kterými jsem do divadla přišla. Po druhém zvonění se v klidu zvednu a jdu si sednout do hlediště. (V příbramském divadle už naštěstí diváky, kteří přijdou po začátku představení, pouští pouze na balkon.) A po představení jdu do D-klubu, kde hru rozebereme a necháme v sobě usadit. Jenom takhle je to pro mě ten správný večer.

4. K ostatním divákům jdu vždy čelem
Taky jsem to zažila. Diváci přišli na poslední chvíli. Seděli samozřejmě uprostřed řady. Nejen, že nepoděkovali divákům, kteří se kvůli nim museli zvedat – ale oni k nim šli zády!!!

5. Nejsem Záruba – hru nekomentuji
Další hru mi zkazily dvě divačky sedící za mnou. „Hele, ona hraje docela dobře. Já myslela, že toho moc neumí.“  „No, vypadala namachrovaně.“ „Ten, co má to kostkované sako hraje v nějakém seriálu… Nevzpomínáš si ve kterém?“  A tak pořád dokola. Rozhodně nemohly vědět, o čem ta hra je. Ale to je jejich problém. Nejhorší bylo, že jsem to nevěděla ani já. Na konci přestávky jsem je nejslušněji, jak to jen šlo, požádala o klid. Zticha nebyly, ale povídaly si jenom občas. A i když se snažily opravdu potichu šeptat, stejně jsem se dozvěděla, že tentokrát jsem namachrovaná já.
Milé divačky, nejste u televize, abyste mohly všechno komentovat. Teda, mě to štve i u té televize.

6. Mám vždycky vypnutý mobil
Střední a starší generace si pamatuje svět bez mobilů. U nás byly na celou vesnici čtyři pevné linky a sousedé, když nutně potřebovali volat, tak zašli k těm, co ji měli. Pak už se pevné linky rozšířily do většiny domácností. Měly jednu výhodu – nešly přenést. Nenosili jsme ji na toaletu, neležela na nočním stolku, neměli jsme ji u sebe, když jsme stáli v obchodě u pokladny. Jak jsme bez mobilu vůbec mohli žít!?!? Teď už mají mobil snad všichni. A nosíme ho pořád sebou. I do divadla. Přiznávám…. také jsem ho jednou zapomněla vypnout, zazvonil v kabelce jen chvilku, ale já bych se nejraději do země propadla. Samozřejmě, že se řada diváků na mě ohlédla. Ten stud cítím ještě teď, a už je to pět let. Po téhle zkušenosti si fakt dávám pozor.
A co takhle svou závislost omezit a když půjdeme do divadla, nechat mobil doma. Vydržíte to?

7. Mobil z kabelky během představení nevyndávám
I když je u mobilů vypnuté zvonění, tak zřejmě někteří mají zapnuté vibrace. Proč jinak by mobil vyndávali z kabelek nebo kapes. Takový rozsvícený mobil taky dokáže pěkně vyrušit. V setmělém hledišti je ze třetí řady vidět až v deváté!

Řekla bych, že tohle všechno se týká 1. – 2.%  diváků.  I takhle malé množství nám dokáže celý večer otrávit. A tak jsem se rozhodla, že nebudu potichu, ale budu tohle jedno procento upozorňovat na to, co mi vadí. Slušně a zdvořile. Třeba si toho nejsou vědomi…

A kdybyste mi pomohli tohle sedmero šířit, třeba se to dostane i k těm konkrétním divákům.

Přeji vám samé příjemné zážitky v příbramském divadle.