I kdyby se Válka Roseových hrála jenom rok, tak to stálo za to!

Tak je za námi stá repríza Války Roseových. Bylo plno a bylo to fajn.
Ještě před inscenací přivítal diváky pan ředitel Petr Bednář a s potěšením srovnal reprízovanost jiných městských divadel, kde sté uvedení jedné hry je spíš velkou výjimkou. V našem divadle to rozhodně výjimka není. A to už vůbec nemluvím o Hrdém Budžesovi.

Já jsem ještě před představením zašla za Roseovými. Barbaru jsem nenahrála. Teda ona mi rozhovor poskytla, ale já… prostě to s tou technikou nějak nezvládám. No, ale na druhou stranu fotky dělala Čiperka a podívejte se, jak vypadají! Já nevím, že nefotí někdo, kdo to umí!

Naštěstí Jonathana jsem nahrála.
Válka Roseových, za podivných okolností, skončila v Divadle na Jizerce. Vy a Roman Štabrňák jste přešli do nového uvedení v Příbrami. Do jiného prostředí a s jinými herci. Ondřej Sokol, který Válku režíroval na Jezerce, také přešel do Příbrami. No, režíroval… Pan režisér, kvůli své zaneprázdněnosti, rozhodně nebyl na každé zkoušce. Záskokem byl pověřen Roman Štabrňák. A Vy jste vystřídal dvě manželky. Za Helenu Lapčíkovou, která odešla na mateřskou, roli převzala Kateřina Lojdová. To je na jednu hru docela dost, ne?
Co se týká pana režiséra, my byli rádi, že jsme ho sem dostali na tolik zkoušek. Myslím si, že od té doby nebyl na žádném představení tolikrát na zkouškách, co v Příbrami. Je pravda, že průkopníci jsme byli v tiskovce přes Skype.
Výměna manželek byla taková přirozená. To spíš mě doma podezírali, jestli v tom nemám prsty…(smích) Helena dostala krásnou roli – založit rodinu a porodit děcko.

Jak už jsem říkala, roli Jonathana jste nejdřív hrál na Jezerce. Chtělo se Vám s tou samou rolí přejít do Příbrami, do neznámého prostředí?
Když jsem na tom nechal spoustu času při zkouškách a hra byla opravdu dobrá, tak mi samozřejmě bylo líto, že to skončilo. Takže mě úplně nadchla možnost pokračovat s Roseovými v Příbrami. Nehledě na to, že jsem tady poznal skvělou partu, na kterou nedám dopustit. Je radost jet hrát do Příbrami nebo společně na zájezdy.

Když už jste z pražského divadla přestoupil do oblastního, věřil jste v nějakou větší reprízovanost?
Já jsem nevěděl, jak to tady v divadle funguje. A netušil jsem, jaká je na oblasti reprízovanost. Nicméně jsem si říkal, že i kdybychom to hráli jeden rok, tak to za to stálo. No a vidíte, hrajeme to šestou sezónu.

Tudíž ze sto repríz musíte mít radost…
Je to nádherný. Každá hra, která přesáhne sto repríz je obrovský úspěch.

Takže se tady potkáme za šest let při dvoustovce? Teda, já vlastně asi ne…
(smích) No to já taky nevím, jestli to přežiju. I s Jezerkou a pauzou, která mezi tím byla, to vlastně hraju asi deset let.

Rose nám stárne…
No právě. Já myslím, že i Douglas to hrál, když mu bylo kolem čtyřiceti.

Film je ale úplně jiný. Je v něm víc deprese. Tady v divadle se lidi zasmějou, ale přitom je mrazí…
To je právě to, co se povedlo. Měl jsem z počátku obavy, aby nás nesrovnávali diváci s filmem, který se stále reprízuje. Teď mi diváci říkají, že byli mile překvapení, že je to jiné.

Máte strach z lustru?
Nemám. Pan Víta (šéf provozu) je takový profesionál, že se nikdy nestala sebemenší chybička. Vždycky nás dopředu varuje: Je to na vás… Je to váš život. Nevěšte se na to tolik…(smích)

I při stém uvedení Války Roseových byl lustr v pořádku.

Hra vyvolala velký aplaus ve stoje a řadu děkovaček. Během nich poděkoval Michal Dlouhý divákům za to, že nechali Válku Roseových dojít až ke sté repríze.

Samozřejmě květiny, přípitek, ale také dort…

A pak se ještě slavilo v Déčku. Michal ke krájení dortu přistoupil odpovědně. Moje půlka – tvoje půlka. Samozřejmě, že se Roseovi rozdělili s ostatními.

Válku Roseových mám moc ráda. Tak doufám, že nás derniéra ještě dlouho nečeká…