Josef Klíma – Novinařina je nejhezčí povolání (rozhovor)

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
K. Když jsem se narodil, mé matce bylo 40 let, což na tehdejší dobu bylo unikum. Sestra je o 15 let starší. Vyrůstal jsem ve velmi harmonické rodině. Naši mě, jako to pozdní dítě, hýčkali. Byl jsem introvert, psal jsem si už asi od 3. třídy svoje sci-fi, maloval jsem a žil v takovém svém světě.

B. Takže ani nemá cenu se ptát, jestli jste byl vzorňák nebo zlobidlo…
K. Byl jsem vzorňák. Ale když jsem začal hrát fotbal a chodit mezi kluky, tak jsem trochu lumpačit začal.

B. To by mě docela zajímalo, čím jste chtěl být, jako malý kluk?
K. Chtěl jsem být kosmonautem. Ale věděl jsem, že to s mojí oční vadou nebude možné. Ale zároveň jsem chtěl být spisovatelem, a to se mi v podstatě splnilo.

B. A jak se ta Vaše kariéra vyvíjela? Co bylo po základce?
K. Šel jsem na gympl. Tam jsem měl jednak bigbeatovou kapelu a jednak jsem psal. Především povídky, takový jako umělecký, kterým dneska vůbec nerozumím (smích). Začal jsem hledat vysokou školu, která by měla něco společného se psaním.

B. Tak jakou školu jste našel?
K. Fakultu žurnalistiky. A protože jsem maturoval v roce 1969, tak nevadil můj třídní původ a nemusel jsem skládat zkoušku z ruštiny.

B. Co říkali Vaší volbě rodiče?
K. Matka byla prostá žena, dcera hostinskýho, kterému komunisti sebrali hospodu. Otec byl opravář psacích strojů a strašně mu vadilo, že nejdu dělat řemeslo. Pro něj lidi, kteří ráno nejeli vlakem v pět hodin do zaměstnání, byli flákači. A když už jsem vydával knížky, které četli chlapi u něj v práci a ptali se ho, co jim říká, tak se docela styděl, protože je nečetl. Moje povolání mu vždycky připadalo podezřelý.

B. Jak jste se dostal ke konkrétní novinařině?
K. Ještě na škole jsem potřeboval praxi. A tak jsem drze zaklepal na dveře nejčtenějšího časopisu Mladý svět a shodou okolností jsem natrefil na nejlepšího novináře té doby, Rudu Křesťana a ten si mě vzal jako eléva.

B. To musela být docela dobrá škola…
K. To byla. Křesťan mi otevřel dveře k novinařině.

B. Když pominu hudbu, a zůstanu pouze u novinařiny – zalitoval jste alespoň na chvíli, volby tohohle povolání?
K. Ne. Když dělám besedy pro studenty a vysvětluji jim, jak se lze snadno dostat do maléru, tak jim zároveň říkám, že novinařina je nejhezčí povolání. Když vystudujete na doktora, na učitele nebo na soudce, tak strávíte život v jednom prostředí. Já, jako novinář, jsem každý den jinde. Každá kauza je jiná, prošel jsem řadu prostředí a společnost jsem opravdu poznal – od těch feťáckých doupat až po vládu.

B. Měl jste někdy ve své profesi strach?
K. Párkrát jsem strach měl. Ale v posledních letech mám větší strach třeba z D1, že mě smete nějaký kamion, nebo že mě zradí srdce. Jeden infarkt už mám za sebou. Teď mám spíš strachy tohoto typu, než z nějakých mafiánů.

B. Tak z jiného rance. Co nejraději jíte a co byste nikdy do úst nevzal?
K. Mám rád tradiční kuchyni, jako svíčkovou nebo řízky. Ale úplně nejraději jím svoji vlastní krůtu, kterou dělám jednou za rok na Hod Boží.

B. Jak vypadá krůta podle Klímy?
K. Plním ji nádivkou napůl z mletého hovězího a vepřového. Přidávám cibuli, česnek, majoránku, kmín, sůl, hořčici, nějaké to vajíčko jako pojivo, trochu mléka, mleté vlašské ořechy a rozinky. Na nich záleží. Protože jestli jich tam dáte hodně nebo málo, tak podle toho se odvíjí chuť celé nádivky. Buď více do sladka, nebo do slana. A to se pozná, až když se upeče. Krůtu se mnou jí rodina jen první den. Mně pak zůstane podstatná část a já jí žeru, žeru, až jí sežeru. Mám jí k snídani, obědu i večeři…

B. To znamená, že umíte vařit?
K. No, umím… jak vaří chlapi…

B. Ale vždyť krůtu děláte? A nádivka není zrovna pro začátečníky…
K. No jo, ale ta se peče. Abych dělal omáčky, to ne. Já vařím způsobem, rychle na pánev nebo gril. Opatlat to v nějakém koření, naložit, a udělat salát, tak to mě baví.

B. Dá se o Vás říct, že jste domácí kutil?
K. Na to jsem nikdy šikovný nebyl, a tudíž se po mně řada věcí nechce. Určitě bych to zkazil (smích).

B. A co si nejraději dáte k pití? Myslím alkoholického.
K. Mám rád plzeňské pivo, prostě hořká piva. Když někde v hospodě točí Staropramen, tak si dojdu do stánku pro Plzeň a požádám, zda bych si u nich to pivo nemohl vypít.

B. Věříte v Boha?
K. Věřím, že něco nad námi je. Ale co…? To bychom tady museli diskutovat celý večer a nevím, jestli bych to vůbec uměl formulovat.

B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
K. (zamyšlení) Zřejmě je to někdy přílišná smířlivost a ústupnost. A čím jsem starší, tím se to prohlubuje. Jsem daleko víc tolerantnější ke špatným lidským stránkám. Což je špatně.

B. A jaká je ta nejlepší?
K. Řekl bych, že moje nejlepší vlastnost je to, že umím naslouchat. A když cítím nějakou nespravedlnost, tak to ve mně vzbudí tak velký vztek, že za tím jdu, dokud můžu.

B. Vaše povolání je náročné na psychiku. Jak relaxujete?
K. Muzikou. Mám kapelu, koncertujeme, to mi hodně pomáhá. Nebo odletím k nejbližšímu teplému moři. Tam jsem sám a na nikoho nemluvím. Pomáhají také procházky v lese. Bydlím ve vesnici, kde mám Berounku sto metrů od baráku a les dvě stě metrů od baráku.

B. Je nějaká země, kde jste ještě nebyl, a kterou byste chtěl poznat?
K. Vždycky jsem se chtěl podívat na Nový Zéland. Ale asi se mi to nepodaří, protože to chce alespoň měsíc času. A myslím, že měsíc v celku už asi nikdy nebudu mít.

B. Mohl byste žít natrvalo v jiné zemi?
K. Kdybych k tomu byl donucen, tak asi ano. Ale dobrovolně ne. Mně je nejlíp tady. A právě teď v této době, kdy medicína postoupila, že můžete mít skoro všechno náhradní – koleno, kyčle, zuby… a to je naše velká výhoda.

B. Vy často přicházíte do styku, řekněme zjednodušeně – s negativníma věcma. Neztrácíte pozitivní náhled na svět?
K. Samozřejmě, že také někdy vidím všechno černě. Musím to vyrovnávat tím, že jdu třeba s kamarády na pivo. Jdu mezi lidi, kteří žijí normálně, mají své zájmy, koníčky a nezajímají se o zpravodajství. A tím to vyrovnávám, abych pochopil, že svět není tak jednoznačně strašnej.

B. Jak by měl vypadat Váš naprosto ideální den?
K. Já nemám ideální dny, ale týdny. Musím to mít vyvážené. Dva dny v týdnu natáčet, další den budeme mít koncert, pak napíšu kus scénáře a mezitím jdu na fotbal a Slávie vyhraje. A takováhle mozaika je pro mě hezký týden. Během jednoho dne bych to nestihl.

Josef Klíma se také podepsal na VIP stěnu a samozřejmě máme i fotku s našimi děvčaty. (Teda Hanko, nevím, jak si to mám vysvětlit…)