Krásné prázdniny! Ať je strávíte kdekoliv.

Jindra patří mezi mé kamarádky. V době zhruba před 20. lety měla dvě malé děti a manžela. Oba sice pracovali, ale jejich měsíční příjem nebyl nic moc. Když se blížily prázdniny a dovolené, vůbec se nedohadovali, kam pojedou. Bylo to jasné – k rodičům na Vysočinu. První kdo začal protestovat, byly děti: „Zase na Vysočinu…“  S velkou křivdou vyprávěly, kam jedou jejich spolužáci. „Mami, my jsme ještě nikdy nebyly u moře.“ „Já taky ne“, odsekla Jindra. A následovalo – a proč a proč a proč? Až došla Jindře trpělivost a svolala rodinnou radu. Její téma bylo jediné: když začneme hodně šetřit, ušetříme na to moře? Nastaly dva roky velkého utahování opasků. Největším příkladem šly děti. Snížily si dobrovolně, už tak nízké kapesné, s tím, že je to na moře. Ježíškovi si psaly o opravdu malé dárky. Vlastně šly rodičům příkladem. A tak za dva roky přišlo vysněné Bulharsko. Autobusem a se slevou.
Ocitli se v ráji. Líbilo se jim i to, na co ostatní rekreanti nadávali. Moře, jemný písek na pláži, dobré jídlo… Jindra poprvé nemusela vařit a dokonce jí to jídlo někdo přinesl. I když měli pouze polopenzi, k obědu vždy něco malého nakoupili v obchodech, ale to vůbec nevadilo. Nádhera. Poslední den se opravdu nikomu nechtělo domů. „Mami, ještě alespoň dva dny“, škemraly děti. Jindra trpělivě vysvětlovala, že by neměli kde spát, protože do jejich se pokoje se nastěhuje někdo jiný a neměli by se jak dostat domů, protože autobus odjede. Děti stále fňukaly a remcaly.
V tu dobu ještě netušili, že se jejich přání vyplní. Brzy ráno stáli společně s dalšími rekreanty a se sbalenými  kufry před penzionem. Celé rodině bylo smutno. Uplynula hodina a autobus nepřijížděl. Když uběhly další tři hodiny a nebyl ani autobus ani delegát, začali všichni propadat vzteku a bezradnosti. V cestovní kanceláři nikdo nebral telefon. Blížil se večer. Nastalá situace vzbudila ve všech solidaritu. Dávaly se dohromady všechny drobné, které někteří nestačili utratit, a šlo se koupit alespoň pečivo, o které se dělili. To už začali být nervózní i majitelé penzionu, kterým přijeli další rekreanti z Polska. A to, že před penzionem stálo asi 30 vzteklých lidí, jim značně ubralo na klidu. Uklidnili se až po spojení s polskou cestovkou, která je ubezpečila, že je vše v pořádku. Ve 20 hodin přišel majitel penzionu s tím, že jim sehnal ubytování. Teda ubytování se tomu říkat nemohlo, spíš střecha nad hlavou. Bylo to něco mezi rozpadlou tělocvičnou a stodolou, bez sprchy, postelí a s latrínou venku. Všichni vyndávali z kufrů deky a osušky, aby si měli na co lehnout. Děti nefňukaly, ani neremcaly, ale tiše plakaly. „Maminko, kdy pojedeme domů?“ Jindra pokrčila rameny: „Nevím“. Děti, na rozdíl od dospělých, alespoň na chvíli spaly. Ráno už plakali i někteří dospělí. Ve dvanáct hodin přišel telefonát. Nikdo sice nevěděl, kdo volá, ale mužský hlas stroze oznámil, že se rozbil autobus a že možná seženou náhradní, ale rekreanti si cestu na trase Bulharsko – Česko musí znovu zaplatit. O zkrachovalé cestovce nepadlo ani slovo. Všichni souhlasili. Hlavně se dostat domů. Dopravní prostředek přijel v 16 hodin. Nikdo nevěřil, že to, čemu řidič říkal autobus, je do Česka doveze. Navíc v tu dobu už nebyly peníze ani na pečivo. Nervozita dospělých se přenášela i na děti. Vždyť rodiče byli vždycky zárukou stability. A teď máma brečí, táta se mračí a vůbec nemluví… Domů dojeli. Snad ještě nikdy si tak necenili teplé sprchy a svých postelí. Časem prožité chvíle vybledly.
Blížily se další prázdniny a s ním rozhodnutí, kam se pojede. Jindra se poťouchle zeptala: „Tak děcka, pojedeme k moři?“ „Nééé. K babičce na Vysočinu!!!“

Před námi jsou prázdniny a dovolené. Už jste rozhodnutí kam pojedete? Cestovky jsou už teď proti krachu pojištěné, ale co kdybyste šlápli na mořského ježka?!?!  Na Vysočině je krásně…