Lucie Valenová: Jsem moc intenzivní (rozhovor)

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
V. Chalupa v jižních Čechách.

B. To byla rekreační chalupa, nebo jste tam bydleli?
V. To byla rekreační chalupa, ale protože oba moji rodiče byli výtvarníci na volné noze, takže než jsem šla do školy, tak jsme tam trávili opravdu hodně času. A pak jsme tam stejně jezdili o prázdninách, víkendech…

B. A kde jste měli stálé bydliště?
V. V Praze.

B. Pojmenujte dětství dvěma přídavnými jmény.
V. Krásné a hravé.

B. Byla jste jako dítě zlobidlo nebo vzorňák?
V. Do puberty jsem byla snaživá a asi i takový správňák. A v pubertě se ze mě stal pankáč.

B. Čím jste chtěla být jako malá holka?
V. Byla jsem přítomna, když naši dělali sochy, loutky, malovali obrazy, táta byl zapálený betlémář, oba rodiče hráli v loutkovém divadle Říše loutek… Tak tohle všechno mě v dětství lákalo. Táta byl rád, protože si přál, abych šla na akademii výtvarných umění.

B. A něco z těchto oborů jste už v dětství zkoušela?
V.  Ano, s našima jsem si modelovala z hlíny, moduritu, hodně ráda malovala, chodila s nimi do divadla, ale v sedmi letech jsem začala hrát i v amatérském divadle Radar.

B.  Co jste tedy šla studovat po základní škole?
Šla jsem na Střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově. Tam byly hodiny malby, modelování nebo řezbářství, ale mě hodně lákalo herectví.

B. A po maturitě?
V. Hlásila jsem se na DAMU. Chtěla jsem studovat režii na katedře alternativního a loutkového divadla, ale to mi nevyšlo. Tak jsem se přihlásila na roční pomaturitní studium angličtiny. V té době jsem pracovala na Pražském hradě, jako produkční na výstavy a koncerty.

B. A po studiu angličtiny?
V. A pak jsem šla na peďák – předškolní a mimoškolní pedagogiku. Tu jsem dostudovala a začala jsem na té škole učit. Dva roky jsem učila dramatickou výchovu.

B. No, to je pěkná klikatina. To jsem zvědavá, co jste ještě absolvovala, než jste se dostala k tomu herectví.
V. Pak jsem se konečně dostala na DAMU. Ale to už mi bylo pětadvacet let. Tři roky jsem studovala a ve čtvrťáku, protože jsem si ho už musela platit, tak jsem se vrátila na ten peďák a znovu začala učit.

B. No počkejte! Jestli tomu dobře rozumím, tak jste v jednu dobu studovala DAMU, hrála v Radaru a ještě učila na peďáku?
V. Ano, byl to fofr.

B. Rodiče byli umělecky zaměření a tatínek z Vás chtěl mít výtvarnici. A s herectvím se smířili?
V. Ano. Táta se bohužel nedožil toho, že jsem se dostala na DAMU. Ale myslím, že by byl určitě rád.

B. Na DAMU jste studovala loutkoherectví. V tom jste potom pokračovala?
V. Po škole jsem dostala nabídku do Malého divadla v Českých Budějovicích. Což je divadlo pro děti a hodně se tam s loutkami pracuje. Ale hostovala jsem i v činohře. Do toho jsme ve druháku na DAMU se spolužákem udělali Batosnění a…

B. Co jste udělali?!?!
V. Batosnění je určené pro batolata od deseti měsíců až pro děti do tří let. Je to nádherný projekt, který nás hrozně baví.

B. Já zírám! Jak se hraje pro batolata?!?!
V.  V první řadě to musí být prostor, který není rozdělen na jeviště a hlediště. Máme velkou peřinu, okolo které jsou polštářky, na kterých sedí maminky s dětmi. Celé je to založené na zvucích a rytmu, ale má to i příběh. Celé představení trvá půl hodiny. A hrajeme ho už sedm let.

B. Ty jóóó. To je dobrý. Hned po tomhle rozhovoru musím za říďou. To bychom tu také mohli mít. Že jo maminky?
Tak ať se posuneme. Jsme v Českých Budějovicích. Co bylo potom?
V. To už byla Příbram.

Svoji roli, kterou měli možnost diváci vidět, dostala Lucie ve Špinavém obchodě. Už nazkoušela další, ale ty jsou zatím u ledu…

B. Kde k Vám Milan Schejbal přišel? Byl se podívat na Batosnění? 
V. Milan Schejbal nám režíroval představení v Radaru. Setkali jsme se i na různých festivalech a přehlídkách. Od čtvrťáku na DAMU hostuju v Národním divadle a už více jak rok a půl dabuju postavu Mufa Supermufa v dětském pořadu Studio Kamarád, takže jsem z jihu hodně dojížděla do Prahy. A když přišla nabídka od Milana Schejbala, tak jsem neváhala.

B. Váš nástup do Příbrami nebyl z mého pohledu jednoduchý. Nastoupila jste do nového prostředí, do nového kolektivu a do her, které už byly rozjeté. Přebírala jste role po Ivance Krmíčkové v inscenacích Jak jsem vyhrál válku, Tanec na konci léta a Obsluhoval jsem anglického krále. Učit se najednou texty do tří her?
V. Dostala jsem texty a video. Měla jsem trému, ale tady jsou velmi vstřícní kolegové. Viděla jsem, jak jsou všichni vnímaví a připravení mi kdykoliv pomoct. A to mě té největší trémy zbavilo.

B. Takže nelitujete, že jste šla do Příbrami?
V. Néééé, vůbec.

B. Váš profesní život je tak bohatý, že už to musím utnout! Co nejraději jíte a co byste do úst nikdy nevzala?
V. Nechutnají mi houby a moc nemusím ryby a mořské plody. Všechno ostatní mi chutná. Moje máma dělalala výborné ovocné knedlíky, a ty jsem opravdu milovala. A taky mám ráda koprovku.

B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
V. Myslím, že někdy jsem až moc intenzivní. A všechno moc prožívám. A zároveň mě štve, že si nechávám málo času pro sebe. Hraju, tvořím všechno možné, lítám z jednoho do druhého. Tak jsem se rozhodla, že se naučím trochu se rozmazlovat.

B. A jaká je ta nejlepší vlastnost?
V. Myslím, že mám dobré organizační schopnosti. A jsem týmový člověk se smyslem pro humor.

B. Cestujete ráda?
V. Ano, ale málo.

B. Je nějaká země, kde jste ještě nebyla, a kterou byste moc chtěla navštívit?
V. Všechny, kde jsem ještě nebyla.

B. Mohla byste na trvalo žít v jiné zemi?
V. Dlouho jsem si myslela, že ne, ale mohla. Mně je asi jedno kde, ale důležité je s kým.

B. To jste mi nahrála. Máte přítele?
V. Nemám.
(Mužští diváci, můžete být ve střehu)

B. Tahle doba je poněkud podivná. Co Vám dala a co vzala?
V.  Tak nejdřív co mi dala. Měla jsem možnost trávit hodně času na chalupě. Po smrti táty jsme tam s mámou moc nejezdili. Vzpomínky a tak… Navíc opravdu ten čas nebyl. To se táhlo několik let. Za celý loňský rok jsem tam strávila měsíc a půl. To byl pro mě opravdu přínos. A co mi vzala? Je to trochu v rozporu s tím, co jsem říkala, ale vzala mi čas strávený v divadle. Chybí mi hraní, diváci… Do divadla jsem nastoupila v lednu 2020. Neměla jsem možnost hlouběji poznat své kolegy, místní diváky. A navíc jsem společenský člověk. Nebaví mě sedět večer doma u televize…

B. A co vůbec říkáte této době? Covidu, vládě…
V. Je mi z toho smutno, ale snažím se být optimistka. Ve všem.

B. Jak by měl vypadat Váš život až Vám budete padesát?
V. V padesáti bych byla vitální čupr ženská, hrála bych pořád divadlo, měla manžela, dvě děti.  Vydělávala bych si slušné peníze, abych mohla na chalupě vybudovat koupelnu. A víkendy a volný čas trávila seděním na zahradě s knížkou, měla bych na to čas, protože děti by byly už na studiích. A taky bych občas cestovala.

B. Tak poslední otázka typu – co by bylo, kdyby… Jak by měl vypadat Váš naprosto ideální den?
V. Ráno bych se probudila vedle svého krásného a úspěšného manžela. Nejdříve by mě políbil na čelo, a pak by mi přinesl snídani do postele. Pak bych to viděla na nějaký krásný výlet  i s kamarádama. Určitě by tam byl i nějaký skvělý oběd. Třeba tříhodinový – jenom bychom tak uzobávali, nikam nespěchali. Večer určitě divadlo. A je jedno jestli bych hrála nebo byla divák. A celý ten den bych zakončila deskovými a karetními hrami s kamarády.