Monika Timková: Střihavka je Ježíš a Richarda Gerea si vezmu za muže (rozhovor)

Tento rozhovor vznikl v září 2015. A protože Monika se od ledna stala stálou členkou souboru, tak jsem se rozhodla, že vám ten rozhovor připomenu. Za tu dobu mohlo v životě Moniky dojít k nějakým změnám, ale předpokládám, že to nic podstatného nebude.

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
T. Moje babička, u které jsem byla dost často. Vymýšlela jsem si různé hry a babička na ně úplně vážně přistupovala a hrála je se mnou. Vybaví se mi mléko, které jsme museli pít každé ráno a brácha, který mě tak trochu šikanoval. A vybaví se mi táta, jak mi lakuje nehty… (smích)

B. Jaký dnes máte vztah k mléku?
T. Hned po tom raném dětství, když už jsem ho nemusela, tak jsem ho rozhodně nevyhledávala. Ale v současné době už si k němu zase vztah nacházím.

B. Jako malá holka, byla jste vzorňák nebo zlobidlo?
T. Sice jsem byla dobře vychovaná, ale přesto musím přiznat, že jsem blíž měla k tomu zlobidlu.

B. Čím jste v dětství chtěla být? Měla jste nějaký holčičí sen?
T. Měla. Zpěvačka, herečka, princezna nebo žena Richarda Gerea.

B. (smích) Tak se Vám skoro všechno splnilo…
T. (smích) Teď už mě čeká jenom ten Gere. Richard Gere byl muž mých snů. A možná také mého prvního erotického snu …(smích)

B. Vám se splnila i ta princezna. Amálka v pohádce Princezna a písař šla v televizi o Vánocích. Jak jste se k té roli dostala?
T. Klasicky, přes casting.

B. Kolik hereček se ucházelo o roli princezny?
T. Okolo dvou tisíc. Byla jsem překvapená, že jsem to vyhrála. Podle mě vůbec nejsem princeznovský typ.

B. Jak jste se k herectví dostala? To jste šla po základní škole na konzervatoř?
T. Takhle jednoduché to nebylo. Na konzervatoř jsem se nedostala. Byla jsem první pod čarou. Zároveň jsem měla přihlášku i do Brna. K přijetí jsem musela dosáhnout 20 bodů. Dostala jsem 19,8.

B. Tak co jste dělala?
T. Šla jsem do Trutnova studovat ekonomicko-podnikatelskou školu. Po roce jsem zkusila zkoušky na konzervatoř znovu, a to už mě přijali.

B. Jak jste prožívala, když se holka z Trutnova dostala do Prahy?
T. Zpočátku to bylo tvrdý. Ve třídě bylo dvanáct naprosto výjimečných lidí. Já jsem neuměla mluvit, neuměla jsem se oblékat, všichni mi říkali, co všechno dělám špatně… Měla jsem zpočátku co dělat, abych ustála sama sebe. Ale zároveň jsem měla velké štěstí na profesora Laurina, který je dodnes pro mě modla.

B. Čím jsou Vaši rodiče?
T. Tatínek pracuje pro ČEZ a maminka v lékárně.

B. Já se ptám úmyslně. Pokud nepracují v kumštu, co říkali výběru Vašeho povolání?
T. Když jsem jim to řekla, tak se asi trochu vyděsili, ale zároveň mi hned ze začátku fandili.

B. Chodí na Vaše premiéry?
T. Vždycky.

B. Nelitovala jste někdy svého výběru povolání?
T. Nikdy.

B. Míváte před premiérou trému?
T. Došla jsem k přesvědčení, že umím kaučovat sama sebe, a že tedy trému mít nebudu. Toto přesvědčení mě opouští zhruba minutu před premiérou. Tréma ale trvá krátce, tak čtyři minuty – pak už si to užívám.

B. Máte nějaký rituál nebo talisman pro štěstí?
T. To sice nemám, ale pověrčivá jsem. Vždycky tam někam nahoru poděkuji dědovi, protože na mě dává pozor. On a Kamil Střihavka.

B. Tak teď mi vysvětlete toho Střihavku…
T. Když mi bylo asi šest let, tak jsem byla na muzikálu Jesus Christ Superstar a od té doby je tam někde nahoře Kamil Střihavka, dárky na Vánoce mi nosil Střihavka… (smích)

B. (smích) Setkala jste se s ním někdy osobně?
T. Ne. Já se toho trošku bojím. Je to přece jenom Jesus…

B. Tak zpátky k té škole. Po konzervatoři jste šla někam do angažmá?
T. Ne, já jsem na volné noze. Po absolutoriu jsem šla dále studovat vysokou školu – sociální a mediální komunikaci.

B. To je překvapující. Předpokládala bych, že půjdete na DAMU?
T. Já dělám věci hodně impulsivně. A myslím si, že vzdělání není nikdy na škodu. Vlastně další znalosti mohou obohatit i to herectví. Je zajímavé, že nejvíce hereckých nabídek dostávám, když mám zkouškové období. Spím tři hodiny denně a připadám si jako tryskomyš, ale jsem šťastná.

B. Vy jste letos získala titul nejkrásnější vysokoškolačky Miss Academia. Jaký to byl zážitek?
T. Celý ten projekt byl časově náročný. Táta se mnou pořád jezdil na nějaké soustředění … a oba rodiče už na to začínali být alergičtí. No a na vyhlášení přijeli oba dva. A když jsem zcela nečekaně byla vyhlášená já, tak jsem se podívala na rodiče, a táta se tvářil něco ve stylu – „moje malá holka“, tak to mě dostalo. Vyhrála jsem super elektrický zubní kartáček a tiskárnu. To bylo fajn, ale jinak to pro mě nebylo vůbec důležitý. A možná i nespravedlivý – když jsem viděla ty ostatní holky, které byly smutné nebo na mě naštvané a opravdu moc chtěly ten titul, který pro mě není až tak důležitý.

B. V příbramském divadle hostujete ve Hvězdných manýrech. Jak se Vám tady hraje?
T. V Příbrami jsou na první pohled velmi autoritativní lidé. Ale postupně jsem se do všech „zamilovala“. Jsou výborní ve své profesi a na nic si nehrají. Strašně mám ráda paní Fixovou, to je moc hodný člověk. Jen ji zahlédnu na chodbě a už se musím usmívat. A stejně mám ráda Helenku a Péťu … vlastně úplně všechny.

B. Tak toho herectví už bylo dost. Co nejraději jíte, a co byste do úst nikdy nevzala?
T. O mně je všeobecně známo, že ujíždím na brambůrkách. Jinak jsem byla osm let vegetarián. A pak jsem se nad tím zamyslela, a řekla si, že když už si dám maso, tak to bude tatarák. Kamarád mě pozval k Tygrovi a byla jsem překvapená, že to bylo moc dobrý.

B. Jak se vegetarián dostane k tataráku?
T. Já nebyla vegetarián z přesvědčení. Maso mi ve školních jídelnách nechutnalo, no a mamka ho taky moc neumí… „promiň mami“… Takže teď už maso jím, moc mi chutná, ale nejím ho často. Ale k té vaší otázce – mám ráda krevety a sushi. A do pusy bych zatím nedala červy. Ale určitě se k nim taky dopracuju – zkusit se má všechno.

B. A co si nejraději dáte k pití? Myslím alkoholického…
T. Pivo.

B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
T. Jsem nedochvilná a jsem nerozhodná.

B. A jaká je ta nejlepší?
T. Myslím, že jsem dobrý člověk.

B. Věříte v Boha?
T. Do kostela nechodím, ale věřím ve svého Boha. Já jsem dřív pořád něco chtěla. Měla jsem třeba své oblíbené lacláče. A jednou jsem od nich ztratila knoflík. Moc mě to mrzelo, tak jsem se začala modlit, abych ten knoflík našla. A já jsem ho našla. Ale vzápětí jsem si uvědomila, jaký jsem sobec. Lidé se modlí, protože jsou nemocní nebo nemají mít koho rádi… Od té doby už nic nechci, jenom děkuji…

B. Cestujete ráda?
T. Moc ráda.

B. A je nějaká země, kam byste se moc chtěla podívat?
T. Chtěla bych do Afriky, do Keni. Do Vietnamu, mám ráda jejich jídlo. A pak do Amsterdamu, a to plánuji co nejdříve.

B. Mohla byste natrvalo žít v jiné zemi?
T. Zatím ne. Ráda cestuji, ale ráda se vracím.

B. Máte nějaký opravdu velký sen nebo přání?
T. Chci být kvalitní člověk a někdy tak vychovat i své děti. A chtěla bych být dobrá ve své profesi.

B. Co Vám říká móda? Jak moc jí podléháte?
T. Zajímá mě. Asi jako každou ženskou.

B. Byla byste schopná nakoupit v sekáči?
T. To moc neumím, i když nějaké oblečení ze sekáče mám.

B. Co se týká životního rytmu, jste skřivan nebo sova?
T. Já chodím pozdě spát a brzy vstávám a je mi tak nejlíp.

B. Jak by měl vypadat Váš naprosto ideální den?
T. Musela bych mít u sebe hodně brambůrků (smích). Ráno bych se probudila ve Francii. Tam bych si ke snídani dala kozí sýr s olivami a nějakým super vínem. Po snídani bych změnila kontinent, navštívila Miloše Formana a úžasně bychom si popovídali. Potom bych na chvíli odjela za DiCapriem někam na loď. Pak bych odjela do Afriky a tam bych zjistila, že všechno, co jsem zažila před tím, bylo naprosto zbytečné. A tak bych tam zůstala a snažila se pomáhat místním lidem. A během pobytu v Africe bych to na chvíli vzala tam nahoru a setkala se s dědou… No a pak bych se vrátila zpátky domů – ke svým.