Na co a v čem jít do divadla?

Dost často zveřejňuji hodnocení inscenací, které divačka Tereza píše v Ozvěnách hlediště.  Jen příbramské divadlo začalo hrát, Tereza přišla. Byla jsem zvědavá, jak hodnotí inscenaci Jméno, ale článek nezačíná hodnocením, ale její přípravou k návštěvě divadla. Fakt jsem se bavila. Některé její výrazy, jako třeba drápykúra, si určitě přivlastním. Navíc mě moc potěšilo, že si všimla nových fotografií. (A taky mě potěšilo, že čte moje stránky.)
Tento článek má prostě přesah. 

Jak si spolehlivě rozvrátit rodinu

Konečně jsme se dočkali a divadla se pomalu zase vrací k životu. Mnoho z nás se těšilo na kulturu a ani já nejsem výjimka. Měla jsem už pořádný absťák. A tak jsem se na začátku června vypravila do příbramského divadla na komedii Jméno.

Před odchodem do divadla proběhlo napřed náročné vypravování. Účes, drápykúra a ještě spousta dalších věcí, které holky dobře znají a pánové je musí snášet. Při přípravách jsem musela řešit tři problémy. Problém číslo jedna: Kam jsem při jarním úklidu založila kabelku do divadla. Byli jsme dlouho doma a mnoho z nás využilo čas k úklidu a zkrášlení bydlení. Jenže…, když uklidíte, polovinu věcí už taky nemusíte najít. Ale podařilo se. Problém číslo dvě: Co na sebe? Přiznávám, že delší odlukou od kulturního života jsem zpohodlněla a tak mě rouhavě napadlo, že bych mohla vyrazit v džínech a botaskách. Vždyť to přece nebude vadit ne? Myšlenka, která by mě před pandemií nikdy nenapadla. Ne, nakonec jsem to neudělala. Boty s podpatkem a společenské kalhoty byly připraveny. A přišel problém číslo tři: Budou mi kalhoty ještě vůbec sedět? Měla jsem trochu obavy. První fáze oblékání dopadla dobře. Knoflík neuletěl, zip se nerozjel, ale to ještě nic neznamenalo. Přišla hlavní zkouška – sednout si. Pomalu jsem se spouštěla do dřepu a čekala, jestli neuslyším zlověstné krrrrrrr, když se roztrhne látka. Ale neozvalo se. Hurá, můžu bez obav vyrazit.

Co vám budu povídat. Pocit při vstupu do divadla byl úžasný. Moc mi to chybělo. A čekalo na mě i jedno krásné překvapení. Podél schodiště visí fotografie členů hereckého souboru. Troufám si tvrdit, že je dobře znám, ale tentokrát jsem se musela u nich zastavit. Herci nafotili fotografie v novém a neotřelém stylu a prostředí. Byla jsem fascinovaná. Ze stránek Fany Blažkové jsme věděli, že se chystají nové fotografie, ale výsledek zcela překonal mé očekávání. Fotografie jsou nádherné. Až půjdete do divadla, nezapomeňte si je pořádně prohlédnout. Jejich autory jsou členové hereckého souboru Anička Fixová a Petr Florián. V Příbrami jsou šikovní všestranní herci. 

Pohodlně usazená v hledišti jsem čekala na začátek představení. Na programu byla komedie Jméno. Jejími autory je dvojice současných francouzských dramatiků Matthieu Delaporte a Alexandre de La Patellière. Podle divadelní hry vznikl i úspěšný film, oceněný cenou César. Úspěšný čtyřicátník Vincent se má stát poprvé otcem. Společně se svou snoubenkou a blízkým přítelem ze školy se sejdou v bytě jeho sestry a jejího manžela. Zpočátku to vypadá na příjemný večer, ale jen do chvíle, než se rodina zeptá na jméno očekávaného dítěte. Vincent jim ho poví a na problém je zaděláno. Jméno vyvolalo zděšení, úžas a z klidné večeře je rázem drama, místy i dost drsné. A o překvapení rozhodně nebyla nouze.

Zleva: Monika Timková, Lucie Valenová, Kryštof Grygar, Jan Konečný a Martin Dusbaba. Foto: Anna Fixová.

Příbramskou inscenaci režíroval Adam Doležal a výpravu vytvořila Kateřina Baranowska. Výprava představení je jednoduchá a laděná do bílé barvy. V roli Vincenta Larcheta účinkoval Jan Konečný. Jeho snoubenku Annu Caravatiovou hrála Monika Timková. Vincentovu sestru Elisabeth Garaudovou-Larchetovou ztvárnila Lucie Valenová. Profesora Pierra Garauda hrál Martin Dusbaba. Blízkého přítele hudebníka Clauda Gatignola ztvárnil Kryštof Grygar.

Přiznám se, že jsem do divadla šla s očekáváním, že půjde o čistokrevnou komedii, ale Jméno má ještě další rozměr. Najednou to bylo čisté drama, místy i dost mrazivé. Takže dva za cenu jednoho.  Místy skutečně krutá konverzační komedie je nabitá černým humorem. V momentě kdy Vincent s vážnou tváří oznámil rodině, že jeho potomek je mrtvý a vzápětí se smíchem prohlásil, že to byl žert, bylo v sále hrobové ticho. Mně uniklo z pusy ošklivé slovíčko pitomec. Doufám, že to nebylo moc nahlas. 

Výkony herců byly perfektní. Při sledování jejich postav si možná mnozí z nás v duchu říkali, že jim připomínají osoby ze svého okolí. Martin Dusbaba vystihl pedantského profesora dokonale. Byl to skutečně luxusní prskavec. Jan Konečný jako Vincent byl ztělesněním úspěšného muže, který má život na háku. Lucie Valenová jako Elisabeth byla velice přesvědčivá jako matka, která se pro svou rodinu obětuje na úkor sebe sama. Monika Timková ztvárnila sebevědomou mladou ženu, která se nebojí říct naplno svůj názor. Kryštof Grygar jako hudebník Claude byl roztomilý. Claude se zmítal mezi dvěma mlýnskými kameny a chvílemi mi ho bylo i líto. Ale nakonec to byl on, kdo přišel s největším překvapením pro všechny. Jakým? To nebudu prozrazovat, zajděte se podívat na Jméno. 

Kromě úžasného zážitku z představení jsem měla ještě jeden. Během představení jsem zaslechla ze strany hlas opakující dokola egoistický, egoistický. Následně začal herec na jevišti odříkávat text o definici egoismu. Zřejmě jsem zaslechla nápovědu, která „nahazovala“ hercům. Správně bychom to vůbec neměli slyšet, ale přiznám se, že mě to potěšilo. Konečně jsem zažila v praxi, jak to vypadá, když nápověda napovídá. 

Herci byli odměněni bouřlivým potleskem. Ozývalo se pískání a bylo znát, že jsou diváci maximálně spokojení. Na hercích bylo vidět i dojetí. A stejné pocity měli i diváci, i když přes respirátory to asi nebylo tak moc patrné. Všem moc chyběla tahle symbióza jeviště s hledištěm. Odcházeli jsme z divadla spokojení a plní radosti. 

Pokud chcete vědět, jak si spolehlivě rozhádat rodinu a dobře se přitom pobavit, tak zajděte na komedii Jméno.