Někdo si koupí auto, já náhradní oči

Už počtvrté pořádala Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých (SONS) Příbram společně s příbramským divadlem Černou kavárnu. V ní si můžete zábavnou formou vyzkoušet, jak byste fungovali bez zraku. A protože z Déčka nejde udělat Kavárnu po tmě, jak ji známe z Prahy, vytvořila se tma pomocí krytek na oči.

Zakrytí očí proběhlo, ještě dříve, než jste se dostali do kavárny. Vyzkoušet si chůzi se slepeckou holí, je přece základ. Tentokrát byla trasa ztížená, protože zatáčela do pravého úhlu. Ale návštěvníci si zase mohli vyzkoušet novou pomůcku. Do jedné ruky hůl, do druhé vysílačku. Když si nebyli jisti směrem, kterým jdou, stačilo na vysílačce stisknout jedničku, od cíle se ozvalo zvukové znamení a hlášení: Tady jsem. Najdi si mě. A v cíli se zase ozvalo: Hurá! Jsi u cíle. Vezmi si odměnu. Odměnou byly pastelky a bonbóny.  No, a pak jste se museli vrátit zpět, vyjít poslepu schody do Déčka a posadit se ke stolu. Vše samozřejmě za pomoci asistentů.

Tak co si dáte? Ptala se barmanka Daniela. I přes pokusy, přečíst si nápojový lístek Braillovým písmem, se musely dámy spolehnout na ústní podání barmanky. Je pravda, že jeden odvážlivý tatínek zapíchl prst do řádku a s odhodláním objednal: „Chci tohle.“ Dostal tonik. Objednat si nebylo tak těžké, ale osladit si kávu, nalít nápoj z lahve do skleničky, to už vyžadovalo pořádné soustředění.

Jak jsme na to s čichem, když nevidíme? Nejistě. Nejčastěji jsem slyšela: „Co to je? To je tak známá vůně.“ A on to kokos. Asi nejvíce problémů udělal hřebíček. A přitom je to tak typická vůně!

Takové krabičky od zápalek mi daly pořádně zabrat. Byly v nich různé obsahy, ale vždy dvě krabičky měly stejný. Prostě takové zvukové pexeso. No, asi jsem hluchá nebo nemám smysl pro rytmus nebo nevím… To malé děti si vedly lépe, než já.

Pexes bylo několik. Tohle bylo vysloveně pro děti. Na kartičkách plastické hvězdy, srdíčka, trojúhelníky, kolečka… najdi dvě stejné!

Možností vyzkoušet si své smysly bez zraku bylo hodně. Ale také se hrály piškvorky, člověče nezlob se, domino, mlýn, šachy… Ano i nevidomí mohou hrát společenské hry. Velkému zájmu se každoročně těší vyprávění nevidomé Andrey a ukázky výcviku jejího vodícího psa Kanta.

Během ukázek dala Anna Čiperová doprostřed cesty vedoucí do Déčka židli a zeptala se Andrey: „Že už si chceš sednout?“ Andrea okamžitě pochopila a vyzvala Kanta: „Kanto lavička! Kde je lavička?“ Kanto sice vyrazil směrem k židli, ale vůbec ho nezaujala a pokračoval dál. Pak se vrátil na předzahrádku a neomylně dovedl svou paničku k židli, kde před tím seděla. Vodicí pes není levnou záležitostí. Stojí 250 tisíc! Andrea to s úsměvem komentovala: „Někdo si za ně koupí auto a já mám náhradní oči.“

SONS Příbram sdružuje nevidomé a slabozraké, kteří žijí mezi námi. Jsou to obyvatelé našeho města. Různých pomůcek usnadňujících jejich život je poměrně dost, ale jsou drahé. A tak se i návštěvníci snažili pomoci. Buď koupí svíček, vonných vosků do aromalamp a dalšího zboží nebo mohli přímo přispět konkrétní finanční částkou. Moc se mi líbilo, když peníze do kasičky vkládala malá holčička. Myslím, že její rodiče vedou výchovu tím správným směrem.