Po návsi nemusejí pobíhat krojovaní rekruti…

Nedávno jsem si povídala s Milanem Schejbalem. A s ním já příliš často do styku nepřijdu, tak si to považuju. Hned jsem se ho musela zeptat, jestli na mých stránkách četl dopis, který dostala herečka Eva Miláčková o Maryše. Přiznal, že ho moc potěšil.
A potěšil mě ještě jeden dopis, který jsem dostal od Franty Skřípka.
Kdo je Franta Střípek?
Bývalý ředitel Městského divadla v Mladé Boleslavi.
A nemohla bych si ho přečíst? Milan mi dopis podal.
Vím, že je čistě osobní, ale nemohl byste mi ho poskytnout?
Chvíli zaváhal. Tak s ním naložte, jak uznáte za vhodné.

Uznala jsem za vhodné ho zveřejnit. (Doufám, že se Franta nebude zlobit.)

Ahoj Milane,
vůbec nespočítám, kolikrát jsem v životě Maryšu viděl, několik jich s velkým respektem uchovávám v srdci – tu hradeckou Grossmanovu, bratislavskou Strniskovu nebo zlínskou Františákovu. No a po včerejšku tam ukládám tu Tvoji příbramskou… Viděl jsem pevný názor režiséra, důsledné vedení herců, kteří hráli nadoraz. Moc mi konvenoval jevištní minimalismus – po návsi nemusejí pobíhat krojovaní rekruti, hospoda nemusí být plná hostů (naopak je dojemně tragikomické, když Lízal furiantsky poroučí víno pro celou hospodu a najednou zjišťuje, že tam nikdo není). Tomášův Lízal je samozřejmě výborný, je naprosto originální svým překvapivým humorem a mile směšně dojemnou člověčinou. Ale já chci mluvit taky o dvou domácích herečkách, které hrají mimořádně a druhé dějství by se mělo promítat mladým studentům herectví jako vzor skvělého partnerství na jevišti, schopnosti interpretovat monolog s tak neuvěřitelně naplněnými velkými pauzami, v kterých je obrovské napětí, tohle se dnes jen tak nevidí, prostě, aniž chci snižovat výkon Maryši, která je velmi dobrá, Strouhalka s Lízalkou a jejich domluvy pohledy, jak účinně vymýt Maryše mozek a realizace celé téhle duševní masáže je mistrovská.
To víš, že jsem zamáčkl i slzu, když jsem viděl po mnoha letech dávnou kolegyni Evičku Miláčkovou v silné scéně s Tomášem v hospodě. Moc jí to štěstí přeju!
Samozřejmě vždycky čekám na Mrštíkovic hlášky, většina jich tam byla, snad jen tentokrát Vávra Rozáru nedočubal, jen jsem se lekl na konci – hergot kam ten Vávra po kafi jde, Ježíši, kde jsou závěrečné repliky hry, vždyť ani neslyšíme že Vávra umírá… Ale dostals mě nádhernou vizuální tečkou… Respekt a klobouk dolů! 
Takže, Milane, ještě jednou velké díky za fakt krásný večer! Měj se hezky a spi na vavřínech!
Moc pozdravuju – Franta.