Prázdné divadlo, divadlem není

Do divadla už nechodím každý den, je tam divně. Tmavé jeviště i hlediště. Nesvítí se ani na chodbách. Z maskérny není cítit specifická vůně, ale tato nevelká místnost je zavalená krabicemi – Maruška třídí paruky. Garderobiérky už vypraly všechny kostýmy, které visí na chodbách na štendrech, tak nějak schlíple. Snad jedině zvuk šicích strojů švadlen, které se připravují na novou premiéru, mi připomene, že jsem v divadle. Herci sice zkouší, ale v Praze na Žižkově.
A v kancelářích? Není s kým promluvit! Teda ne, že by tam holky nebyly, ale všechny mají telefony u ucha. A všechny mluví a mluví. Čekám, až dotelefonují. Nedočkám se. Jen telefon položí, už ho znovu zvedají. Pouze Veronika z obchodního, mezi zvednutím telefonu stačí prohodit: „Začínám mít sloní ucho.“ Na chodbě jsem potkala vedoucího kina a estráďáku Martina. Šel k řediteli. Konečně někdo kdo netelefonuje! „Ahoj Martine“, mávala jsem na něj s úsměvem. „Ahoj Fany“ trochu se koutkem rtů pousmál. „To mám radost! Ty netelefonuješ!“ Podíval se na mě pohledem, jako kdybych přišla z jiného století. „Cestou jsem to právě spočítal. Od rána do teď (bylo okolo 13. hodiny) jsem měl zatím 148 hovorů.“ „Promiň“, špitla jsem. Tak jsem se vydala za Evou z ekonomického, tam se přece nebude pořád telefonovat. V kanceláři nebyla. Od sekretářky jsem se dozvěděla, že je opět v bance. Tento týden už po třetí. Ale ne proto, aby uložila peníze, ale aby je vybrala.
Všichni chápou, že je to nutnost, ale zároveň se všichni dívají do budoucnosti s obavami.
I krátká návštěva divadla mě unavila. Ale má to jedno plus – tím blbým virem se tu nezabývá vůbec nikdo.

Přišla jsem unaveně domů a přemýšlela, co budu dělat. Že bych se podívala do mailu? Přišlo pár odpovědí na soutěžní otázku o vstupenky na koncert Špejbl´s Helprs. Podvědomě jsem se pousmála. I když je zájemci posílali v době, kdy současná situace ještě nenastala, jakoby mě jejich odpovědi vrátily do reality. Lidé soutěží o vstupenky! Pak je přece všechno v pořádku.
Mimochodem, samozřejmě, že si došlé odpovědi ponechám a zařadím do losování, až přijde jejich čas.
Četla jsem dál. To už se mi koutky úst roztáhly víc a pak jsem ucítila, že mi nějaká mokrá stružka dělá brázdu ve tváři. Tady je důvod:

Milá Fany,
ještě než začaly platit zákazy, sehnala jsem 50 lidí na Špinavý obchod a měla jsem z Berounska objednaný autobus. Ale to nevadí. Až to všechno přejde, nenecháme vás v tom. Začneme dělat náborové oddělení. Fany, všechny pozdravujte a držte se, máme vás rádi.
Ivana

Milá Fany,
sleduji, co se teď kvůli viru s divadly děje a myslím na své oblíbené divadlo v Příbrami.
Po zralé úvaze jsem se rozhodla, že nechci vracet vstupné za lístky, které jsem si koupila na březen. Byla to v sobotu 14. března Maryša a pak hned za týden Špinavý obchod. Na obě představení jsem chtěla jít s kamarádkou.
Bydlím v Mníšku, pracuji v Praze, a tak na představení, která z Prahy dovážíte, zajdu raději tam. Proto vím, že vstupné v Praze je mnohokrát vyšší než v Příbrami na představení z Vaší produkce.
Raději se vzdám těch 4 stovek, protože vím, že teď to budete mít těžké. Hlavně, když se neví, jak dlouho to potrvá.
Pozdravujte všechny v divadle a vzkažte jim, že jim držím palce!
Magda 
 
Milá paní Blažková,
jsem velký příznivec našeho divadla a samozřejmě častý divák. Asi si neumím úplně představit, co se u vás děje a tudíž ani nevím, jak vás všechny v divadle povzbudit. Věřte, že máte řadu příznivců a já za sebe prohlašuji, že budu po viru chodit do divadla ještě častěji, než před virem. Peníze se zase začnou do té vaší prázdné kasy vracet. 
Pavel

Ivano, Magdo a Pavle, věřte, že v divadle ve kterém se nehraje, kde neběhají lidé po chodbách, kde nemají všechny místnosti otevřené dveře, kdy si v tom kalupu lidé vzájemně nepřekáží, kdy sedačka, na které sedávají herci, čekající až je inspicientka zavolá – je najednou prázdná, kdy v chodbách plných halasu, je najednou ticho – to je fakt smutný. To vám vůbec nepřipadá, že jste v divadle. 

Vaše maily jsem rozeslala na dost divadelních adres. Odpovědi chodily jedna za druhou. I přiznání k slzám, jsem si přečetla. Napsat Vám, že děkujeme, je sice slušnost, ale rozhodně to nevystihuje naše pocity. No jo, jenže jak je popsat?

Prostě, někdy mohou nastat doby, kdy slova jsou tím nejkrásnějším pohlazením. Slova, která znamenají naději.