Zamyšlení staré Blažkové

Potkalo mě to štěstí, že si mohu v relativním zdraví užívat důchodu už dost dlouho. To se dnešní generaci dětí nepoštěstí. A tak si říkám, co všechno v tom důchodu můžu.
Můžu chodit na příjemné procházky.
Můžu si  vzít nějakého psíka z útulku, nebudu doma sama a můžu mít společníka na ty vycházky.
Můžu si zajít s přáteli do kavárny.
Můžu zajít nakrmit kachny na Oboru.
Můžu v létě sedět ve stínu na Nováku, popíjet domácí limonádu a luštit sudoku. Prý je to dobré na myšlení. Ale já dost pochybuji, za tu dobu co luštím, se žádné výsledky nedostavily.
Můžu chodit do divadla a kina.
Můžu si přečíst knížky, na které dřív nebyl čas.
Můžu toho hodně. Můžu, ale nedělám. Z vyjmenovaného mi zůstalo jen divadlo. Vždycky jsem do něho ráda chodila a chodím. Ale teď se čím dál častěji objevuji v zákulisí, než v hledišti. Co bych za to dřív dala! Z počátku jsem si to hodně užívala…

A nyní?  Moje činnost je jiná. Nečekaně se objevit na chodbách a stejně nečekaně vyhrknout na herce a režiséry otázky. Samozřejmě s diktafonem. Zjevit se v šatnách a maskérnách s foťákem, na nic se neptat a fotit… Teda já být v jejich kůži, tak se vůbec nemám ráda.

Slyším, že jsem nedílnou součástí divadla. Ale co to je – být nedílnou součástí?

I na představení se dívám trochu jinak, protože vím, co se děje v zákulisí. Víc než děj sleduji Aničku Fixovou, protože vím, že se bolestí nemůže hnout se zádama. Těsně před tím, než šla na jeviště, jí přijel doktor dát nějaké injekce. Pozoruji Romana Štabrňáka, který má pod kostýmem skrytou ortézu. A sledování představení jinýma očima se netýká pouze zdravotních problémů.

Ale!!!!

Mám radost, že mi píšete, jak rádi moje stránky čtete, a dokonce se prý pobavíte.

Mám radost, když mohu vaši pochvalu předat některému z herců. (A milí herci, já z vašich reakcí vím, jak vás to potěší. To je za odměnu, když vydržíte ty diktafony a foťáky.)

Mám radost, když vy máte radost z výhry v soutěžích.

Mám radost, že se na mě s důvěrou obracíte s různými dotazy. Já se fakt vždycky snažím získat odpověď.

Mám radost, když holky v kancelářích nezapomenou na moje kulatiny a překvapí mě úžasnou oslavou.

A proč to všechno píšu? Protože je prosinec 2016, a to je pro mě velmi významné datum. Své stránky jsem začala psát v prosinci 2006. Vydržela jsem!!! Vydrželi jste i vy!!! A kupodivu to vydrželi i herci a lidi ze zákulisí. 10 let – to je fakt kus života. A asi bych to měla nějak oslavit, protože další kulaté výročí slavit už nebudu. To už budu mrtvá!