Zkuste vzít sedlákovi koně!

Letos to je 15 let, co ředitel Petr Bednář šéfuje příbramskému divadlu. To by chtělo trochu rekapitulace.

F. Vystudoval jste DAMU. Přesto jste časem herectví nechal. Proč?
P. Nastoupil jsem do Českých Budějovic, kde jsem měl úspěšnou éru. Pak jsem se rozhodl, že chci žít v Praze a požádal jsem o angažmá v Kolíně. A oni mě bohužel vzali. Tam jsem byl, v tom negativním smyslu, jak v Jiříkově vidění.  A v Kolíně mě také přestalo bavit hraní. Pak jsem přešel do divadla v Kladně, ale už ne jako herec, ale jako manažer. Tehdy jsem zjistil, že divadlo lze mít rád, i když nejsem herec.

F. Jak dlouho trvala ta herecká éra?
P. Pouze osm let.

F. Vaše poslední „štace“ byla v Praze. Proč jste se rozhodl jít z Prahy do Příbrami?
P. Deset let jsem pracoval v Městských divadlech pražských. Když se vypisoval konkurs na ředitele, rozhodl jsem se přihlásit. Tehdy vyhrál Ondřej Zajíc, který měl jinou představu o dalším směřování divadla, než jsem měl já.

F. Vracím se k původní otázce – proč jste se rozhodl jít z Prahy do Příbrami?
P. Protože jsem chtěl dělat divadlo podle svých představ.

F. Výběrové řízení v Příbrami byl tak trochu politický boj. Nezalekl jste se té situace?
P. To ani ne. Ale je možné, že dnes bych ty věci cítil jinak. Důležitý je fakt, že jsem nikdy nelitoval.

F. On celý Váš nástup do funkce byl za víření bubnů. Herci stávkovali, psaly se články, dokonce i v Blesku, které rozhodně nebyly ve Váš prospěch… Jak na tuto dobu vzpomínáte?
P. Mně nejvíce vadily lživé informace. Například, že jsem alkoholik. Přitom do Příbrami každý den dojíždím autem. Zpočátku herecký soubor odmítal spolupracovat i s Milanem Schejbalem. Milan je v oblasti divadla velmi výrazná osobnost a já jsem byl šťastný, že se mnou do Příbrami šel.

F. Jak dlouho trvalo, než se situace zklidnila?
P. Hned po první inscenaci, kdy soubor začal Milanovi věřit. Herci zažívali například to, že se začalo jezdit na zájezdy, brzy přišla první Thálie… Situace se zklidnila opravdu brzy.

F. Co jste jako první udělal po nástupu do příbramského divadla?
P. Předělal jsem předplatné a začal dovážet pražská představení.

F. Já se na něco opravdu musím zeptat. Před řadou let jste nechal herectví. A teď se na jeviště občas znovu vracíte. Proč?
P. Milan Schejbal se mě asi před šesti lety zeptal, jestli si nechci zahrát. Já jsem to tehdy odmítl. Ale asi po třech letech jsem za ním přišel já, že už ten čas nastal. A že bych si nějakou malou roli zahrál.
Dneska už si na jevišti jistý nejsem. Mám obavy, abych to druhým nezkazil. Milan slíbil, že na rovinu řekne, když mi to nepůjde, a klidně mou roli přeobsadí.

F. Zaměstnanci si pamatují i jiné věci, než je ředitelování. Například, když jste několik let, vždy 1. ledna, přestával kouřit. A prý to s Vámi v tomto období nebylo jednoduché…
P. Jak moc to nebylo pro zaměstnance jednoduché, vím od své zástupkyně Aničky Čiperové. Ostatní se mi to asi báli říct, ale ona mi to vždycky dala sežrat. S odstupem času přiznávám, že jsem asi byl nepříjemný. Pak se mi konečně podařilo cigarety odložit.  Nekouřím zhruba 5 let.

F. Další věc, se kterou jste bojoval, byla Vaše váha. Bohužel jste vždycky začínal hubnout také 1. ledna… Já jsem s Vámi tehdy dělala asi druhý rozhovor, když jste mi o svých hubnoucích plánech vyprávěl, řekla jsem natvrdo, že Vám nevěřím. Pokud to myslíte vážně, tak že kontrola úbytku vaší váhy, bude probíhat veřejně, přes mé stránky. A vy jste kupodivu souhlasil. Každý měsíc jste se jezdil vážit na veterinu na Weilovně, protože tam měli váhu s velkým digitálním číselníkem.  Veřejné hubnutí muselo pro Vás být velkou motivací. Tehdy se vám podařilo zhubnout asi padesát kilo. Všichni jsme s obdivem zírali. Ale jak jste rychle zhubnul, tak jste rychle nabral. A to se do této doby pořád opakuje.
P. Je to můj věčný boj. Pochutnám si téměř na všem, a navíc hrozně rád vařím. Na jídlo také často zvu své kamarády. Asi budu tento boj celý život prohrávat. Ale já si pořád alibisticky říkám, že je lepší bojovat s váhou než třeba s alkoholem.

F. V profesním životě se Vám daří. Jak je to s Vaším soukromým životem?
P. Vždycky je něco za něco. Žiju, jak se dá. I když si v podstatě nestěžuji, ale mohlo by být líp…

F.  Co se Vám v Příbrami nejvíce povedlo a co jste nejvíc podělal? Prosím stručně.
P. Myslím, že se mi nejvíc povedlo, ale to není pouze moje zásluha, naučit Příbramáky chodit do divadla. A co jsem podělal? Jééé, toho bylo!

 F. To je tak konkrétní odpověď, jak od politika. Tak zkusím podobnou otázku. Co si myslíte, že si o Vás po patnácti letech myslí vaši zaměstnanci?
P. Nevím, co si myslí, do hlavy jim nevidím. Ale všichni mají svobodu odejít. Zkuste se jich zeptat. A opět doporučuji moji zástupkyni, která je ve svých vyjádřeních velice tvrdá. Mě by samotného zajímalo, co si myslí.

F. Tohle jste do ringu hodit neměl! Určitě se jí půjdu zeptat. No, začíná nám v tom rozhovoru trochu přituhovat, tak raději poslední otázka: Zalitoval jste někdy během těch patnácti let, že jste šel do Příbrami? 
P. Nedá se říct, že zalitoval, ale byly situace, na které bych nejraději zapomněl. Například, když jsem v roce 2009 stál před zaměstnanci a říkal, že nám město neposlalo peníze, a že tím pádem nemáme na výplaty. A bylo to v prosinci, před Vánoci. Nikdy nezapomenu na těch šedesát vyděšených lidí v hledišti. Navíc ten člověk, který tehdy vedl toto město, veřejně řekl, že ty peníze poslali, a že si za ně ředitel asi něco koupil. Rád bych zapomněl, ale nejde to. Takže odpověď na Vaši otázku: Ne, nelitoval jsem. Ale někdy byly opravdu těžké chvíle.

F. Dokážete si přestavit, že byste nepracoval v divadle?
P. Zkuste vzít sedlákovi koně!

Po rozhovoru jsem šla za zástupkyní, abych se zeptala, co si zaměstnanci myslí o řediteli. A přiznala jsem, že mě ředitel posílá. Odpověděla výstižněji, než politik: „No comment.“ A významně na mě mrkla. 

Tak to je ředitelových 15 let v příbramském divadle. 
Celou dobu našeho rozhovoru, jsem ho s nadějí pozorovala. Že možná, třeba… No, nic! Poděkovala jsem za rozhovor a odešla z ředitelny. 
Jo, jo, některé věci člověka zamrzí… Já své divadelní stránky píšu taky už 15 let!!!